BESTie z vesmíru

Klec

Těžká opona, růžová mlha zastírající vědomí, pomalu slábla. Upadala jsem do střídavého polospánku a skorovědomi, než jsem se konečně probudila. Ještě těžkopádně líná a omámená, ale probudila.
Pomalu jsem se posadila a rozhlédla po své cele. Jinak to nazvat nešlo. Prostor dva na dva metry byl ohraničen stěnami z průhledného materiálu. Byl pružné měkký a čirý. Hleděla jsem na jedno z prasat hned za stěnou, u které jsem seděla. A za kojí s prasetem byla další kóje s dalším prasetem. A tak dál.
O co tu jde? Co je to za zologickou zahradu?
V odpověď cosi cvaklo a zasáhl mne proud vody. Ne vyloženě studené, ale ani ne teplé. Vykřikla jsem překvapením. Bránila se.  A nebyla jsem sama. Kvičení prasat se mísilo se zvuky protestů dalších zvířat, jako bučení, hýkání. A do toho zvuk tryskající vody měnící směr. Za pár vteřin to přestalo stejně náhle jako začalo. Zvedla jsem se, vytřela si vodu z očí a vyždímala vlasy.
Kde to sakra jsem?
Zvířata utichla, jen jeden hlas zůstal. Naštvaný hlas artikulující slova v neznámém jazyce. Zvedla jsem se a podívala se pozorněji.
Za jednou z průhledných stěn byla chodba a za chodbou další řada cel. A v té přímo naproti mé byl zářivě oranžový lev. Nebo spíše lvovi podobné humanoidní stvoření vztekle nadavajici. Jak byla její srst mokrá, vypadala vyhuble a drobně.
"Susano!" zavolala jsem na ni a přitiskla se na sklo k chodbě.
Řvala do objektivu na zadní neprůhledné stěně, ale jak zaslechla zvuk svého jména, otočila se ke mně. Pousmála se a krátce zvedla ruku. Ale hned ji položila na zem a posadila se. Jako by se toho gesta zalekla.
Jsme tu jen jako zvířata, uvědomila jsem si. Zvířata bez valné inteligence.
Posadila jsem se na mokrou podlahu a také se usmála.
Susana cosi dál mumlala, ale nerozuměla jsem ji. Její jazyk je modrý a můj červený! Uvědomila jsem si smutně. Neporozumíme si.
Podavač jídla ve stěně zavrčel a všem nám oddělil příděl potravy. Bílé, sněhu podobné cosi! Susana hned vše nesouhlasně naházela na objektiv a rozšlapala po mokré podlaze cely. Zřetelně jsem slyšela jak se jí lepí tlapy k podlaze.
Očividně nebyla vhodným zvířetem pro klecový chov, napadlo mne. Toužila jsem udělat stejné gesto protestu. Ukázat, že jsem také něco více než zvíře! Ale měla jsem hlad. Měla jsem moc velký hlad. A jakmile jsem dala první sousto do úst, omámená sladkou chutí jsem do sebe cpala jednu hrst za druhou se spokojeným mlaskáním. A vděčné jsem snědla i další dávku, kterou mi stroj přidal.  V hlavě jsem měla zmatek. A na to mi sladké vždy pomáhá nejlépe.
Vedle stejně labužnicky žrala prasata. Zapadla jsem. Tahle strana měla jídlo ráda a ne protesty a gesta. Ach jo.

Jsme tu asi dva dny.  Alespoň dvakrát nám ztlumili světlo. Dvakrát na nás stříkali vodu. A dvakrát jsme jedli.
Občas projde mimozemšťan Trochu jako člověk, ale s úplně bílou až modrou kůží a bez vlasů. Mají až nepřirozeně útlé nohy a ruce, čímž vypadají vyhuble. Ale možná jsou jen vysocí. Což jsou, asi tak o hlavu vyšší než já.
Jsou to Enkidu, prozradila mi Susana. Víc jsem nepochytila. Nerozumíme si. A to je na tom to nejšílenější. Známe se, sedíme tu kousek od sebe, jsme zavřené spolu, ale nerozumíme si. Neodděluje nás stěna, jako spíše jazyková bariéra.

Odvedli Susanu a když ji přivedli zpět, ještě napůl omámenou, vztekle řvala a snažila se mátožně pokousat každého z těch mimozemšťanů, co se o nás starají. Takto vytočenou jsem ji ještě neviděla.
A pak přišli pro mne.
V úděsu jsem se nezmohla ani na slovo. Ochromili mne a odtáhli na vyšetření. Nebylo to výrazně bolestivé, ale bylo to výrazně ponižující. Nastrkali mi sondy do každého otvoru který mi na těle našli. A další si neváhali vytvořit. Vůbec je nezajímal můj názor, stačilo jim, že se nemůžu pohnout. Ležela jsem tam, zatímco se bavili, jedli a zkoumali mé tělo. Nikam nepospíchali s nudnou každodenní rutinou vyšetřování tupých zvířat, co nikoho nezajímají.
Kdybych byla šelma, pokousala bych je také. Mé tělo stále ještě patří mě. Ne jim. Ani já jim nepatřím!

Na žádnou ze stěn se nedá psát, nemohu si tedy vést kalendář. Nevím kolik to je už dní, co jsme tu, ale hodně. Odoperovali mi všechny vstupy pro čipy. Dokonce mi převrtali a spravili i plomby v zubech. Myslím že jsem i trochu přibrala, z čehož mají mnohem větší radost než já.
Dny jsou dlouhé, nekonečně nudné a frustrující.

Ale mám objev, který mne zaměstnává. Jejich jazyk mi není tak úplně cizí. V podstatě jde o Sanskrt, starý indický jazyk kněžích. Enkidu mluví nějakou modernější verzí Sanskrtu. Ta je pro mne trochu těžší. Ale Susana používá tu prastarou, co znám. Kterou jsem se učila na škole. Manale jsou asi dost jednodušší tvorové. Když je Enkidu naučili mluvit, tak jej nezměnili, nevyvíjeli. Museli jej po staletí používat tak, jak jej dostali.
Tak že se teď snažím mluvit se Susanou. Po celé hodiny mluvíme. Musím oprašovat slovíčko po slovíčku.
Jde to strašné pomalu. Ach jo. Ale za pár týdnů snad...