BESTie z vesmíru

Zvířata

Obchodník nastavil za každou z nás astronomickou cenu. Což bych mohla brát jako kompliment, jak vysoko si cení naší inteligenci, nevědět, že jde čistě o obchodní tah. Dostal se mu do ruky člověk, ten ze zlaté vizitky, a on věděl, že tohle je obchod jeho života.
K jeho zklamání se ale astronomická částka nezdála zákazníkům. Zájem byl spíše fotit nás, než koupit.
Susana seděla v kleci a rozverně klátila nohama. Nebo se snažila celou svou klec roztočit či rozhoupat. Trochu jako v lunaparku. Docela si to užívala a vůbec nevypadala na to, že by jí náš současný stav nějak trápil.
Já, obrána opět o všechno oblečení, jsem s rukama okolo kolen seděla a mračila se naštvaně na každého, kdo šel kolem. A nejvíce na ty, kterým nad zápěstím zářila zlata vizitka ze země! Utekla jsem ze zoo, abych se dostala do klece. Má vesmírná kariéra exponátu se hroutila stále hloub do větších sraček!

Když obchodník poznal, že nás za tak velkou sumu neprodá, nesnížil cenu, jak jsem očekávala, a jak očekávali turisté, co se přišli podívat na člověka v kleci a dočkali se jen mého naštvaného pohledu. Zavřel krám a kontaktoval nejbohatšího zákazníka planety. Chvilku se dohadoval o ceně, ale nakonec souhlasil s návrhem druhé strany. Trošku mi připadalo, že jr to pod výhrůžkou.  Ale se mnou to nikdo nekonzultoval. Proč také? Proč bych měla mluvit do toho, co se mnou bude, že?
"Prodám vás do paláce!" řekl významné, než nás naložil do vznášedla a odvezl do pouště.

Do paláce? Jak vypadá palác v této azurové poušti? Něco jako z pohádky tisíce a jedné noci?
Nebo to bude spíše palác  ropného šejka, se zlatým nábytkem, drogami a večírky zvrhávající se v sexuální orgie?
Čeká mne harém nebo zvěřinec? Kam z těchto dvou variant nás zařadí?
Prozatím jsem se stále držela ve variantě zvěřinec. A varianta harém tonula příliš velkém neznámu, raději jsem si ji ani nezkoušela představit.

Obchodník nas zavezl hluboko do pouště, kde nebylo ani stopy po jakémkoliv paláci. Tam si nás převzal mohutný primitivní obr, na tři metry vysoký tvor tupé inteligece.
Ten nás beze slova zavedl do nedaleké podzemní jeskyně jen napůl osvětlené mléčným světlem.
Žádný palác jsem stále nikde poblíž neviděla. Zatím jsem si připadala jako na exkurzi po jeskyních. Kdo žije v takové díře? Nějaký druh bohatého šejka s paranoou na společnost jiných tvorů?
"Má paní kupovat tvory pouze pro maso! Člověka objednat u pašerák pro své mládě, to si s jídlem hrát! Člověk je nejvíce drahá hračka v celém vesmír!" nenechal nás tápat v tom. Co nás čeká.
"Snídaně?!!!" zahřmělo jeskyní hrdelní zavrčení.
"Ano madam? To být já a přivést nová hračka pro princezna," odpověděl poslušně náš velký průvodce.
Prohlédla jsem k obrovi. Jmenuje se Snídaně? Proč tak divné jméno?
Ze tmy dolů k nám se sklonila hlava gigantického ještěra a širokou zornicí si nás prohlédla.
"Zákusek!" věnovalo nám jen jediné slovo nezájmu.
"To člověk, být až z druhé strany vesmíru! Nová hračka!" přikývl.
Dračice, jak jsem ji sama pro sebe pokřtila, zmizela do tmy nahoře. Očividně hlidala.
Obr otevřel masivní železné dveře ve stěně a uvnitř zablikalo světlo.
Byl to mrazák. Na hácích zde viselo maso, jedno z nich mělo na sobě ještě skafandr.
Poděšené jsem couvla.
"Když neposlouchat, být maso!" vysvětlil obr. "Všichni být maso, zákusci!" ujasnil zdejší pravidla.
Poděšené jsem ustoupila a přikývla.  Zatím co Susana se hladově olízla a o postoupila o krok blíže. Obr lednici zabouchl.
"A kdo vlastní celý tento palác? Uvidíme ho?" optala jsem se. Zajímalo mne, kdo si nás koupil. Kdo nás teď vlastní. Vnitřně jsem doufala, že jej nějak ukecám a vrátím se zpátky na zem.
Obr ukazal do tmy nad námi.
"Palác vlastnit Madam!"
"To velké zvíře je vládkyně paláce?" optala jsem se nechápavě. "Vždyť je to hloupé zvíře?" nesouhlasila jsem.
"Ano, zvíře!" přikývl Snídaně. "Když být zvíře silné a bohaté, pak moci koupit ty chytré na jídlo. Madam být bohaté zvíře. Podzemí pouště plně vzácných kovů a drahých krystalů!" vedl nás jeskyní chodbou kamsi dolů
"Zvířata si zde mohou koupit inteligentního tvora jako jídlo, nebo mazlíčka!" zašeptala jsem překvapeně. A kdesi v hlavě jsem cítila spravedlivé zadostiučinění, které kazila jen ta skutečnost, že v tomto případě šlo o mně.

Obr nás dovedl do další jeskyně.
"Váš pelíšek! Váš záchod! Vaše obojky!" Ukázal střídavě na hnízdo z kusu látek a oblečení, na bedýnku s azurovým pískem a na růžový a modrý obojek, trochu velký na nás, asi je nosil původně nějaký větší druh mazlíčků, než skončil jako pokrm.
S tím Snídaně odešel. Trochu rychle, jako by chtěl být co nejdříve pryč. Nejistě jsem se rozhlédla, ale všude okolo byla tma.
Susana si s klidem poslušné samice nasadila modrý obojek.
"Už se těším na to zvířátko na mazlení!" přiznala vesele.
"Napadá tě někdy, že by se nám mohlo stát i něco zlého?" optala jsem se jí.
"Ne!" podívala se na mně překvapeně. "Vesmír je děsně zábavné místo! Plné dobrodružství, jako třeba tohle!" přikývla. "Podívej! Už jde!"
Mladá ještěrka rozradostněně přiběhla, jako všechna mláďata, a hned mne začala nadšeně olizovat, zatím co jí Susana drbala za ušima. Byla větší než kůň a při poskakování okolo mne srazila na zem. A teď na mne dlouhým jazykem vrstvila litry slin.
"No ty jsi krásná ještěrka!" smála se Susana nadšeně. Ještěrka se převrátila na záda a nechala se hladit po břiše.
Trochu jsem pochybovala kdo z nás je mazlíček na hraní a kdo hrající si děcko. Bohužel jsem nepochybovala ani v nejmenším o tom, kdo je majitel a kdo zakoupenou hračkou!

K půlnoci nám i ještěrce přinesl obr jídlo. Pečeni. Ještě na sobě měla zbytky skafandru.
"Jé, to je velitel pašeráků!" poznala skafandr Susana. "Byl na mne zlej a teď  je naše jídlo!" rozesmála se. "Vesmír je opravdu zábavné místo!"
"Nesplnil příkaz, nevratil peníze a pokusil se utéct! Madam dosáhne daleko! I mimo planetu!" vysvětlil obr a zamířil zpátky nahoru.
"Ale sníst jej, to by byl kanibalismus!" ustoupila jsem s odporem.
"Není to stejná rasa jako já, nebo ty! To jíst můžeme!" snažila se mně uklidnit lev.
"Ale je inteligentní! My nejíme inteligentní tvory!" odmítla jsem.
"Od kdy je inteligence kritériem jídla?" podivila se Susana. "Co forfaně? Toho jíte?" optala se významně.
"To asi jo," připustila jsem.
"A ten je tučný a chytrý jako ty!"přikývla lev. "Nechal se chytit, je jídlem!" vysvětlila jak to chodí a pustila se s ještěrkou do půlnoční večeře.
Raději jsem zalezla do pelíšku.
My se také nechaly chytit. Budeme jídlem, až omrzíme malou ještěrku?