BESTie z vesmíru

Exodus

Časně ráno začalo na vrcholku hory sněžit. Nevěřícně jsem sledovala bílé chuchvalce, které se pomalu snášely k zemi. Byla jsem prochladlá, ale určitě nemrzlo. Což se v tomto podivném akvárko zbláznilo už úplně všechno? Přece to nemohl být sníh?
Překvapeně jsem se ohlédla po Susaně.
"Co je zase tohle?" optala jsem se jí nechápavě.
"Krmení zvířátek!" vysvětlila a hrábla po nejbližších hrudkách, které si hned cpala do úst. "To je Mana, jídlo z nebes! Univerzální jídlo pro tvoji planetu. Potlačuje lovící pud i agresivitu, ale obsahuje vše potřebné pro tvůj organismus," vysvětlila s plnou pusou.
Potlačuje to agresivitu? Snad to potlačí i její změnu v samce, zadoufala jsem.
"A ty to můžeš jíst? Ty přece nejsi ze Země!" zeptala jsem se a sebrala jeden kousek. Měl slabě medovou chuť.
Zarazila se a pozorně pohlédla na ruce jestli nemění barvu. Pak pomalu zkusmo znovu začala żvýkat.
"No snad jo. S lidmi jsme geneticky příbuzní. I nás přivezli na naši planetu Enkidu." pokrčila nejistě rameny.
"Nás nikdo nepřivezl. My se vyvinuli z opice!" upozornila jsem ji.
"Z vopice?" naštvaně pohlédla na mne. "Jak můžeš takové báchorce věřit? Vždyť ty bys nikam nevylezla!" rozzlobila se "Lidé jsou tak primitivní!! Než by uvěřili v kolonizační loď a ostrov Dilmun, věří že se kouzlem proměnili ze zvířete!" brblala nahlas. "Taková debilní báchorka!"

Už jsem nevěřila, že se nám podaří utéct z ráje. Dvě hloupé rybičky zavřené v akvárku plující stále dokola. To jsme byli. Ale sestoupila jsem s ní dolů, jen abych nezůstala sama.
A tak jsem dost nevěřícně zírala na dveře, které jsme nalezly ve skalní stěně, Nevelké dveře, žirafu by jimi nikdo neprotáhl, ale pro nás byly dost velké. Panel vedle nich při dotyku lva ožil a rozsvítil se.
"Umíš je otevřít?" optala jsem se s nadějí.
"Pssst!" okřikla mne a přitiskla ucho na panel. Chvíli pozorně naslouchala. Pak přikývla.
"Jo, je to úplně v pohodě, v podstatě nám chtějí otevřít, prý stačí, když jim řekneme kód."
"My ale neznáme kód!" upozornila jsem ji.
"Tak já si nějaký vymyslím," mávla nad tím rukou, jako by nešlo o nic podstatného. "Jen si na to musím nalézt správný nástroj," dodala na vysvětlenou a rozhlédla se po nejbližších keřích.
"No dobře," snažila jsem se jí věřit. I když její dosavadní pokusy mluvily spíše proti. "Já si musím vyrobit nějaké oblečení. Nahá ven nejdu!" přikývla jsem.
"Jsi holá celou dobu, už od včerejška?" upozornila mne Susana. "Proč potřebuješ najednou oblečení?"
"Před tebou se už nestydím. Jsi mimozemšťan a hlavně také samice. Ale kdyby tam byl nějaký samec! Nechci by mně viděl holou. Jako nahou!" trvala jsem na svém.
"Aha," přikývla nechápavě. "Vy se před samci ukrýváte? To je dost podivný pařící rituál!" zamumlala a šla hledat svůj správný nástroj do křoví.

Za půl hodiny se vrátila s tlustým sukovitým klackem a odborně jej potěžkávala.
"To je nástroj na otevírání dveří?" zapochybovala jsem.
Přikývla a pohlédla na mne.
"A to je oblečení, cos tak potřebovala?" ukázala na mou primitivní sukénku z trávy a listí. "Zakrývá ti jen děsně malý kousek těla! Na zbytku jsi stále holá." upozornila mne.
"Zakrývá vše důležité!" odbyla jsem ji
"Tam máš vše důležité? Lidé mají to důležité v zadku?" poškrábala se v hřívě nechápavě. 'Když jsem tě zkoumala, myslela jsem že jde o rozmnožovací orgán, podobá se totiž dost našemu."
Přerušila jsem ji.
"Ty jsi zkoumala moje ... ???" zarazila jsem se. Na tohle se určitě ptát nechci. "Zapomeň na to!!! Hmmm, takže," rozhlédla jsem se nejistě kam utéct, "jak otevřeš ty dveře?"
"Ale víš že utíkáš z ráje?
Že tady ti nic nehrozí, vše dostaneš a tak dále. Ale když odejdeš se mnou, nedostaneš se už nikdy zpět?" optala se vážně.
"Když uteču s tebou, nečeká mne jen bolest a věčně zatracení?" zadoufala jsem váhavě při vzpomínce na bibli..
"Ne," usmála se. "Spíše hvězdy, zábava, tanec a pitky! Jsme už přece velké holky!" štouchla do mne.
"Tak to beru!" usmála jsem se. "Jaký je teda ten kód?"
Susana nacvakala - nula, nula, nula, nula.
"To je dost blbej kód!" zapochybovala jsem.
Dveře byly stejného názoru a odmítavě zapískaly.
Pak dostaly ránu tím klackem, co Susana pevné svírala a usoudily, že to není až tak špatná číselná kombinace a otevřeli se.
"Jdeme!" usmála se lev rasy Manale.

------------------
Poznámka:
V Sumerském mýtu o stvoření země "Enki a Ninchursag" se mluví o překrásném ostrově Dilmun, kde se zvířata neloví, vše žije v míru a je nasyceno.