BESTie z vesmíru

Klíček

"Není správné slibovat, že tě nesním, když opice jím!" vysvětlil.
"Nejsem opice! Ale když mi chcete ublížit, pak uteču!" vyhrožovala jsem.
Pomalu mne obešel, až nedůvěřivě, a pak přikývl.
"Dobře, neopice, raději tedy uteč!" Hleděl na mne v očekávání něčeho překvapivého.
Sakra!
"No... víš... já jsem intelektuálně cenný tvor a když mne nesníš, můžu ti být ku prospěchu," zkusila jsem to jinak. Pak jsem začala škemrat. "Klíčku, já nerada utíkám! Domluvíme se raději? Prosím!"
Usmála jsem se a doufala ve svůj přirozený šarm. I když těžko říci, jak působí na rostliny.
Pomalu smýřlivě přikývl.
"Nepotřebuji tě sníst. Zrovna mám spižírnu plnou! Tak že ti to slibují, neublížím ti. Byl jsem pouhé dva dny pryč z domu a představ si, co se stalo. Našel jsem v obýváku škodnou!" vysvětlil Klíček. "Podívej co provedli, propálili mi koberec přímo uprostřed domu!" ukázal na zbytek ohniště uprostřed mýtinky.
"Tohle je tvůj dům?" rozhlédla jsem se okolo. "Nejbližších dvě stě mých kroků všemi směry. Tamtím," mávl rukou jedním směrem, "třista padesát!
Je to skromný dům, nevelký. Ale mně stačí! Jsi uprostřed města mého naroda. Ale promiň, vypravím ti tu své starosti a zapomněl jsem na slušnost hostitele. Máš hlad?" optal se přátelsky.
Přikývla jsem. Můj nedobrovolný půst již dosáhl třiceti hodin. A už nejím ani oboce. Byl nejvyšší čas jej konečně ukončit.
"Tak si vyber!" rozhrnul jiné větvoví a odkryl tak desítku těl zamotaných v hedvábném vlákně. Zřetelně jsem mezi nimi poznala obra Snídani i Susanu, která se stále ještě vzpouzela, jak se snažila uvolnit.
"Jsou čerství, v noci chycení!" Pochlubil se a jeden ze zámotků vzal. Obrovskou tlamou jej vystrčil do svého nálevkovitého břicha. Ozvalo se žbluňk a vzduchem se nesl pach silné trávicí kyseliny.
O poznání jsem ustoupila dozadu. Ač se to zdálo neuvěřitelně, hlad mne okamžitě přešel.
Donutila jsem se nemyslet na nešťastný osud lovce a soustředit se na záchranu Sušany.
"Můžu si se svým jídlem dělat co chci?" Optala jsem se opatrně Klíčka.
Nechápavě na mne pohlédl a pak přikývl.
"Jistě že můžeš!"
"Tak chci tu malou!" tvářila jsem se skromně.
Odtrhl ji od větve a podal mi ji.
Ulehčeně jsem se k ní sklonila a uvolnila ji z vláken. A pak ji nadšeně objala.
"Susano! Měla jsem o tebe strach!"
Klíček si mne se zájmem prohlížel.
Odtáhla jsem se od ní a nevině se usmála.
"To já si ji tak značkují!" plácla jsem první, co mne napadlo.
"Ale teď jsi ji zapomněla držet!" upozornil mne tvor, "uteče ti!?"
"No...," přikývla jsem a hledala co odpovědět. "Teď už ji mám označkovanou. Tak už neuteče a bude se držet u mně! Sním si ji až později, ... až bude vice... déle označkována!"
"Zajímavý způsob přijímání potravy!" připustil Klíček skoro pobaveně.
"Hele, není to ten  zelený démon, kterého jsme hledali?" optala se mne Susana nejistě.
"Tobě to najednou myslí! Že bys přeci jen mohla být samcem?" překvapeně jsem přikývla.
"Ty musíme porazit! Jsme přeci bohové!"
"Tak samce odvolávám. Nebudeme nic porážet. My odlétáme pryč!" nesouhlasila jsem.
"Ale jsme bohové!" protestovala..
"Bohové malých hloupých opic. Ale démonům jen jídlem. Ne, stačilo a odlétáme!" trvala jsem na svém.
"Neodlétáte! Odsud nikdo nesmí odletět, neopice Nataly. Nechceme, aby o nás ostatní ve vesmíru věděli!" vysvětlil až omluvně Klíček.
"Ale, říkal jsi, že mi neublížíš!?" protestovala jsem.
"Neublížím. Jenom musíš zůstat v mém domě! Za ostatní své rasy mluvit nemohu! Ty se s opicemi tak nevybavují, jako já!
Ale neboj se, rád se rozdělím s tebou o jídlo. Můžeš si objímat a označkovat i další škůdce," slíbil.
"Děkuji!"
Až příliš to opět připomínalo pozici domácího mazlíčka.
Ovšem s hladovkou.
Když ovoce jíst nesmím a Susanu sníst nechci.
"Já mám hlad," ozvala se lev.
Vztekle jsem ji praštila.
"Mlč!"
Klíček se vědouce usmál.
"Hrála sis s ní ale teď už ji brzo budeš jíst!"
"Co jsem provedla?" optala se Susana nejistě.
"Brzo! Už brzo!" přikývla jsem.