Angel in dark (CZ)

53.část

   Seděla jsem na posteli a tělo si objímala pažemi. Ani nevím, kolik je hodin, co je za den.. Je to jako být v nějakém tranzu. Nevnímala jsem okolí, jakékoliv zvuky, nebo něčí přítomnost.
   Byla jsem uzavřená ve svých myšlenkách, jako v nějakém vákuu.
   Netuším, jak dlouho jsem byla v téhle nepřítomné náladě. Možná hodinu, možná tři hodiny..
   Pořád jsem musela myslet na Crystal. Musím přijít na způsob jak ji dostat pryč. Jenže to nebude nijak lehké, jelikož netuším, kde je a ani se s nikým nemůžu poradit. Zdá se, že to snad ani nemá východisko. Je to jako obrovský labyrint, ze kterého se nedá dostat ven.
   Povzdychla jsem si. Přece kvůli mně nemůže takhle trpět. Ona za nic nemůže. Já sice taky ne, ale ať je to jakkoliv→ten člověk mě chce zabít, a já nechci aby mě vydíral pomocí Crystal, nebo ji do toho jakkoliv zatahoval.
   Stejně by mě zajímalo, jak to, že mě vidí a slyší na každém kroku. To má tady někde nainstalované kamery? Napíchnul mi telefon? A na každém metru čtverečním má spojence, který mě sleduje na každém kroku? To snad ani nejde..!
   Nejspíš si budu muset koupit novou SIMkartu. Jenže tím toho asi taky moc nevyřeším. Vypadá to, že ten dotyčný má hodně promakaný špionážní systém.
   Zapla jsem notebook a najela na novinky.
   Hned na mě vyskočila ingormace o pohřešované Crystal Pearsonové. A jak jsem mohla čekat - zatím neví nikdo vůbec nic, nemají žádné stopy.
   Na facebooku už se objevilo několik statusů na jejím profilu od kamarádů, rodiny.. všichni se bojí.
   Po tváři mi začaly téct slzy. Nejdřív to byla jedna malá kapka, ale pak se začaly nekontrolovaně valit dolů. Smrkla jsem. Nechci aby se jí něco stalo. Nijak jí nemůžu pomoct. A nejhorší je, že to musím celé prožívat sama, protože nikomu nesmím říct ani slovo. Přitom bych to chtěla vyřvat do celého světa!
   Vzala jsem si kapesník, ale během chvilky byl celý promočený. Zahodila jsem ho, stejně mi byl k ničemu. Schoulila jsem se do klubíčka.
   Snažila jsem se aspoň na chvíli myslet na něco jiného. Ale nešlo to. Pořád jsem měla v mysli obraz bezmocné Crystal, která je zavřená v nějaké tmavé místnosti, úplně sama, neví co se děje.. Jak na ní ti lidi musí byt hnusní, jak jí nadávají, nedejbože mlátí.. A já tohle všechno vím a nemůžu to nikomu říct, protože by si to odnesla vlastním životem, a nejspíš i já.
   Pak mi začal zvonit mobil. Byla to Keira.
   ,,Clary," zavzlykala do telefonu.
   ,,Já vím." Posmrkla jsem.
   ,,Proboha to je strašný." Bylo slyšet, že brečí už hodnou chvíli.
   ,,Já se o ní tak bojím," vzlykala jsem pro změnu já.
   ,,Já taky. Její máma je z toho úplně zoufalá."
   ,,Kdo by nebyl," řekla jsem smutně a vysmrkala jsem se.
   ,,Musíme věřit že ji policie najde," snažila se Keira věřit něčemu, čemu stejně nevěřila.
   ,,Jo," vzlykla jsem.
   ,,Já snad dneska ani neusnu. A pokud jo, bude to pěkně hnusná noc."
   ,,Já dnes spát nejdu, nedokážu s tímhle pocitem usnout," řekla jsem rezignovaně.
   ,,To asi nikdo. Hele nemohla bych přijít k vám? Nechci se k tobě pozývat, ale spolu budem míň vystresované."
   ,,Dobrý nápad. Ale ať tě sem někdo odveze, bojím se i o tebe," řekla jsem vystrašeně.
   ,,Jo, neboj jdu za tátou. Do půlhodiny jsem u vás." Típla jsem hovor. Tak aspoň nějaká podpora, pomyslela jsem si. Ale dobře jsem věděla, že to nebude nijak růžové. Obě budeme vyklepané sedět na posteli, sotva schopné smysluplných vět..
   Keira byla přesná jak hodinky. Ani ne za dvacet minut už zvonila před naším domem. Byla v teplákách, vlasy měla v rozcuchaném drdolu a oči opuchlé jako já. No, to bude ještě zajímavá noc.
   ,,Ahoj." Pevně jsem ji objala. Ona jen zabořila hlavu do mého ramene a pevný stisk mi vrátila.
   ,,Ahoj Keiro," splaskla máma ruce, když nás viděla obě stát úplně zničené ve dveřích.
   ,,Dobrý večer, paní Wilsonová," řekla Keira tiše.
   ,,Achjo, holky zlatý," povzdychla si máma. ,,Nechcete udělat aspoň horkou čokoládu?"
   S Keirou jsme si vyměnily ztrápené pohledy, ale nakonec jsme přikývly. Aspoň ať máme něco horkýho a sladkýho, když už máme takhle děsnou náladu.
   ,,Pojď nahoru," řekla jsem a zatáhla ji za ruku. Ona hned schmatla malý batoh, ve kterém měla pár věcí a vyběhla za mnou. Na schodech jsme narazily na Erika. Fakt v lepší chvíli nás vidět nemohl.
   ,,Ahoj, co tak smutně?" zeptal se starostlivě, když nás uviděl.
   ,,Crystal někdo unesl," hlesla Keira.
   Erik vypadal dost šokovaně. ,,Proboha, to je hrozný." Vyvalil oči.
   ,,Jo." Sklopila jsem hlavu.
   ,,Policie jí furt nemůže najít," vzlykla Keira.
   ,,Nebojte, určitě ji najdou a toho kreténa zavřou.." snažil se nás Erik uklidnit, ale sám byl z toho dost rozrušený.
   Keira se doslova plazila po posledních pár schodech. Ta by usla hned jak by se dostala do vodorovné polohy.
   ,,Ukaž, vezmu ti to." Erik jí už bral batoh z ruky a za ruku ji vlekl nahoru. Donesl jí to až ke mně.
   ,,Hele dejte na sebe pozor, docela se bojím vás tu nechat v tomhle stavu," řekl Erik s pochybovačným výrazem.
   ,,Neboj, vždyť jseš vedle," převrátila jsem očima.
   Keira se mezitím plácla na mou postel a roztáhla ruce i nohy.
   ,,Ta usne ještě před sedmou, jak tak koukám." Lehce se zasmál.
   ,,Myslím že dneska ani neusneme." Kousla jsem se do rtu.
   ,,Jo to chápu, ale měly byste se aspoň trochu prospat, přece jen ve spánku nad tím nebudete přemýšlet.."
   ,,Uvidíme. Každopádně já se teď ke spánku fakt nechystám," řekla jsem rozhodně.
   ,,Holky, nesu vám tu čokoládu!" Objevila se mamka ve dveřích. ,,Máte tam i sušenky a banány se šlehačkou, ať si aspoň trochu spravíte náladu. Na špatný chvíle je sladké nejlepší." Položila na postel obrovský tác a jemně se usmála.
   ,,Díky mami, jsi moc hodná." Dala jsem jí pusu na tvář.
   ,,Já chci taky." Udělal Erik smutný obličej.
   ,,Není problém." Řekla máma a už už chtěla jít do kuchyně.
   ,,Nene, já buduju svaly, nechci do sebe cpát sladkosti." Zakřenil se.
   ,,No tak buduj, v létě chci vidět výsledek." Šťouchla jsem do něj.
   ,,Pche, vidíš ty bicáky?" Napnul ruku, ale hned ji ztáhl a začal se smát. Pak mu ale došlo že teď asi není nejvhodnější doba na záchvaty smíchu a radši se vypařil k sobě.
   ,,Achjo, magor." Převrátila máma očima a nehala nás s Keirou o samotě.
   Keira si zatím pochutnávala na sušenkách a čokoládě. I když jsem věděla, že jí to chutná, měla zhroucený výraz.
   Uvnitř jsem se cítila strašně. Doslova mě ten pocit mojí i Crystal bezmoci užíral.
   Bude to ještě těžké.