Angel in dark (CZ)

54.část

,,Achjo, cejtim se mizerně. Crystal je v nebezpečí a my se tu nacpáváme," řekla Keira kriticky, když dojídala čokoládový muffin. Ani nevím, kolik už jsme toho dneska snědly, vůbec nic nevnímám..
,,Sladký je teď asi to jediný co mě drží," zkonstatovala jsem smutně.
Keira zívla. ,,Mm, hele já si asi na chvíli zdřímnu, přece jen už je půl jedný.."
,,Jo, dobře, tak já zhasnu světlo." Natáhla jsem se ke stolní lampičce a zhasla. Keira se zachumlala do mojí peřiny. Chvíli se dost převalovala, chápu že se teď špatně usíná. Pak ale začala pravidelně oddechovat.
Mě ani nenapadlo zkoušet usnout, protože jsem věděla, že prostě oči nezamhouřím.
Poposunula jsem se výš na posteli a byla na mobilu. Každou chvíli jsem sledovala, jestli se neví něco nového o Crystal, ale bezúspěšně, nic nenašli.
Povzdychla jsem si. Je jasné, že ji jen tak nenajdou, pokud vůbec najdou nějaké stopy... jediné co zatím našli byl její náramek, který jí nejspíš spadnul když ji unesli. Je to na opuštěné polní stezce. No, lepší místo pro únos neexistuje. Bohužel, Crystal bydlí v opuštěné části města a domů musí jít i po téhle pusté cestičce.
A pak mi zabrněl mobil.

Soukromé číslo: Tak co, jak se vede? :-P Crystal se pomalu ztrácí před očima.
Já: Přestaň mě furt otravovat a konečně řekni co chceš! A nech Crystal být.
Soukromé číslo: Ale ale, tady toho někdo chce moc ;-) Ještě se mi bude hodit.
Já: Nech ji na pokoji, klidně si tam místo ní drž mě!
Soukromé číslo: Neboj, dočkáš se ;-)
Já: Co má tohle znamenat! O co ti jde?
Soukromé číslo: To bys měla vědět.
Já: Nejsem jasnovidec. Tak ven s tím, co chceš.
Soukromé číslo: Určitě ti to budu psát, aby sis to mohla vyfotit jako důkaz.. nejsem idiot.
Já: To teda jsi, ani nevíš jakej.
Soukromé číslo: Ty ale taky ne. Nemáš páru o tom kdo jsem ;-)
Já: Však já to jednou zjistím.
Soukromé číslo: Nefandi si, kočičko :-*
Já: Táhni doprdele.

Ujely mi nervy. Prostě jsem to už nemohla vydržet. Nevím, co mě to popadlo, ale vyskočila jsem z postele, schmatla bundu, baterku a boty a potichu vyšla z pokoje. Doufám, že Keira bude spát ještě dlouho.
Potichu jsem našlapovala na schody. Všude byla tma, všichni spali a celý dům byl tichý.
Sešla jsem schodiště a zamířila k východu. Obula jsem si tenisky, navlékla na sebe bundu a potichu začala odemykat dveře.
Trochu skříply, když jsem je otevírala, ale nikoho jsem nevzbudila. Zavřela jsem za sebou a pomalu vyrazila.
Teď v noci asi žádný autobus nepůjde, takže budu muset jít na metro, což je snad ještě děsivější, než jít pěšky.
Svítila jsem si na cestu baterkou a napínala uši i oči, jestli náhodou někdo nejde za mnou.
Stanice metra byla asi dva kilometry daleko, což mi jindy nepřijde jako až tak hrozná vzdálenost, ale teď to bylo jako dva tisíce kilometrů. Ve tmě navíc všechmo vypadalo jinak, byla mi strašná zima a pouliční lampy jen slabě vrhaly světlo, které spíš nahánělo větší strach, než tma.
Po asi patnácti minutách jsem sešla do metra. Nikdo na stanici nebyl, jen skupinka značně zfetovaných a opilých bezdomovců, která usnula pod eskalátory.
Opatrně jsem kolem nich prošla a šla čekat na vlak. Klepala jsem se zimou.
Musela jsem vypadat jako nějaký blázen který utíká z psychiatrické léčebny, protože jsem ani neměla normální kalhoty ale tepláky, které mají už nejlepší roky za sebou a přes sebe bundu. A o mém vrabčím hnízdě na hlavě ani nemluvím.
Ale vzhled je teď to poslední, co by mě mělo zajímat. Musím nějak najít Crystal, pokusit se vzpomenout si, kde mě tehdy drželi, třeba ji tam drží taky.
Přijel prázdný vlak. Docela nervòzně jsem nastoupila do potemnělého vagonu a sedla si do místa v koutě. Počítala jsem snad i nanosekundy, abych už byla venku.
Musela jsem jet pět zastávek. Doufala jsem, že nenastoupí žádný divný člověk (v tuhle hodinu totiž každý kdo jede metrem je divný).
Aspoň v tomhle mi štěstí přálo. Vystoupila jsem na opět liduprázdné stanici a vydala se k východu.
Vyšla jsem do mrazivé noci. Objala jsem si paže rukama a svižným krokem vyrazila směrem ke Crystal domu. Snad cestou něco objevím.
Svítila jsem si baterkou na každý jeden metr přede mnou, vedle mě i za mnou.
Kdykoliv něco někde zašustilo, projelo auto nebo zablikala lampa jsem málem vyskočila dva metry do vzduchu.
Zašmátrala jsem v kapse po mobilu. Chtěla jsem se podívat kolik je hodin. Hned jsem ale zapomněla na čas, když se mi objevila nová smska.

Soukromé číslo: Hmm, statečná, uvidíme jak si povedeš teď ;-)

Jakmile jsem zprávu dočetla, zčernal mi displej. Snažila jsem se znovu a znovu zapínat mobil, ale nic. Jakoby se vybil, přitom jsem měla předtím asi 60% baterky. Věděla jsem, že to má na svědomí člověk na druhém konci pomyslného drátu. Teď ale musím řešit Crystal, ne telefon.
Ale bez mobilu jsem si najednou připadala zranitelnější. Co když budu potřebovat volat policii? Nebo jen zkontrolovat čas? A nebo se mi vybije baterka?
Tohle bude ještě těžká noc.
Zandala jsem mobil do kapsy, zapla si bundu až ke krku, zhluboka se nadechla a odvážně jsem se vydala do tmy.