Angel in dark (CZ)

2.část

O tři týdny později

,,Tak zlatíčko, nemáš tu už nic? Doufám, že jsem ti do té tašky naházela všechno," mumlala máma a pobíhala po pokoji. Já jsem se pomalu oblékala do legín a svetru a nazouvala si bílé conversky. Už jsem víceméně v pořádku, ale ještě musím doma ležet v klidu dva týdny. Aspoň, že budu doma s mamkou a ne tady v obklopení těch bílých plášťů, co mě každou chvíli budí na měření teploty, tlaku nebo jiné vyšetření.

,,To je všechno mami, vždyť jsem tu měla jen pyžamo, kartáček na zuby a nějaké časopisy," uklidňovala jsem ji.

,,Tak dobře, já jdu ještě vyzvednout nějaké papíry k doktorovi a pak půjdeme," řekla a vyběhla z pokoje. Já jsem si ještě sedla na postel. Zabzučel mi mobil, který jsem skoro po měsíci dala nabíjet. Natáhla jsem se na noční stolek a otevřela smsky.
Od Keiry(z 18.8. 2014 v 15:04)
Ahoj Clary, slyšela jsem co se ti stalo, to je hrozné! Doufám, že jsi v pořádku, nebo alespoň v brzké době budeš! S Crystal na tebe myslíme každý den. Až budeš moct, prosím napiš mi, ať se nezblázním strachem, tvoje mamka jen napsala o té nehodě, pak už nějak neodepisovala.. Prosím zlato uzdrav se!:'(

Napadala mě dost zvláštní otázka. Kdo je Keira? Nejspíš někdo, koho znám a mám s ním dobrý vztah, ale moje hlava si prostě nevzpomínala. A kdo je Crystal? Sakra Clarisso Wilson, to máš takový okno?! Tohle se prostě nemělo stát. Jakoby nestačila smrt otce a bráchy, ještě k tomu si vůbec nic ze svého života nepamatuju. Je to jakobych se znovu narodila, akorát v 16cti letech. Doufám, že ten nový začátek nějak zvládnu.

,,Tak, máme všechno vyřízené a můžeme jet!" Mamka stála s jemným úsměvem ve dveřích s mojí taškou. Jen jsem kývla a vstala jsem. Hodila jsem mobil i sluchátka do malé kabelky. Ve dveřích jsem se ještě naposled zastavila a rozhlédla se po pokoji. No, je načase jít zas dál, pomyslela jsem si a zavřela jsem dveře. Pomalu jsem šla dlouhou chodbou za mámou až k výtahu.

Nastoupila jsem do auta a opřela si hlavu o sedadlo. Pomalu jsme vyjely. Asi po půl hodině máma zatočila směrem na Whitelsberg. To město mi bylo neznámé. Stejně jako všechno ostatní.

,,Mami? Odkdy bydlíme v tomhle městě? Buď mám jen opravdu velké výpadky nebo je to něco nového?" vyzvídala jsem.

,,Zrovna tohle je něco nového. Víš, za ten měsíc, co jsi byla u otce jsem si našla přítele. I on za tebou byl v nemocnici, ale to jsi ještě byla v kómatu, pak musel jet na služební cestu. Přestěhovala jsem se k němu, nechtěla jsem žít v domě, kde předtím žila celá naše rodina. A ani jsem nechtěla, abys tam žila ty. Musíš začít nový život, na jiném místě."

,,Áaha, jo, ehmm.. dobře." Nevěděla jsem, co na to říct. Na jednu stranu je pravda, že když už nanovo, tak pořádně, ale zase jsem chtěla být opravdu doma. Snad to bude dobré.

,,Neboj se, Luke je moc milej chlap, má také dítě. Syna, je o rok starší než ty a jmenuje se Erik. Je hodný, a oba se na tebe těší! Dali si moc záležet na tvém novém pokoji. A ví, jak se cítíme, jim před dvěma lety zemřela Lukova manželka a Erikova maminka. Bude se ti u nich líbit, je to náš nový domov a navíc, Luke je hodně bohatý, takže špatně se mít rozhodně nebudeme. Nakoupili jsme ti spoustu nového oblečení, doplňků, šperků a taky jedno překvapení," povzbudivě se na mě usmála a šlápla na plyn, když semafor ukazoval zelenou.

,,Dobře, to se moc těším." Oplatila jsem jí úsměv.

,,Ták a jsme tady!" řekla mi nadšeně, když zaparkovala před obrovskou vilou.

Já jsem chvíli koukala s pusou otevřenou do O, pak jsem ale rychle vystoupila a rozhlédla se kolem. Byl to velký pozemek a byl široko daleko jediný v téhle čtvrti. Aspoň je tu klid, pomyslela jsem si.

Pak se otevřely velké vchodové dveře a v nich stál tak odhadem 40ti letý muž, nejspíš právě Luke. Rozzářily se mu oči, když nás s mámou uviděl a hned se vydal směrem k nám.

,,Ahoj Clary! Moc tě vítam doma!" Usmál se a hned mě objal.

,,Děkuji, máte moc krásnej dům!" vypadlo ze mě s úsměvem.

,,Ach, prosímtě tykej mi. Jsem teď něco jako tvůj táta, samozřejmě nevlastní." Usmál se. Šel pomoct mámě s věcmi. Při slově táta se mi sevřelo v žaludku. Rychle jsem ten pocit zahnala a radši jsem se vydala směrem do domu. Když jsem překročila vchodové dveře, stála jsem tam jak solný sloup. Byl to nádherný dům! A z kuchyně se linula příjemná vůně nedělního oběda. Páni, ten chlap snad i vaří, pomyslela jsem si s úsměvem.

,,Ták, pojďte holky moje. Určitě máte hlad, z toho nemocničního jídla by nepřežila ani krysa, pojďte se najíst a vybalit si," pobízel nás s úsměvem od ucha k uchu. Myslím, že tohle by mohl být dobrý začátek do nového života.