Angel in dark (CZ)

55.část

Šla jsem temnými ulicemi, nikde ani živáčka, všichni spali. Některé pouliční lampy tu ani nesvítily, takže většinu cesty jsem šla v černotě.
Ruka, ve které jsem držela baterku se mi klepala zimou i strachem, takže přede mnou se světlo mihalo ze strany na stranu.
Prošla jsem podle paměti všechny ulice, a pak zatočila ke slepé ulici, která ústila právě do polní cestičky. Zrychloval se mi dech, tím jak byla zima, ale i strachem. Ať budu sebe víc odvážná, ten člověk právě teď stejně ví, kde jsem.
Vydechovala jsem oblaky páry z pusy. Mráz přituhoval a mně chvílemi i drkotaly zuby. V tom spěchu jsem si s sebou nevzala ani rukavice a šálu.
Už už jsem se chtěla podívat, kolik je hodin když mi došlo, že můj mobil je v nepoužitném stavu.
Pokud tuhle noc nějak přežiju a vrátím se domů, budu muset poprosit mámu a Luka o nový telefon a SIMkartu, už jen kvůli tomu, aby mě ten člověk nemohl tak lehce kontaktovat. Mít napíchnutý telefon totiž není zrovna příjemná věc.
V duchu jsem vypotřebovávala celý svůj slovník sprostých slov, kterými jsem nazývala tu bestii která drží Crystal.
Prošla jsem ulicí a najednou se přede mnou rozléhalo obrovské pole. Dvakrát jsem se nadechla a pomalu vkročila na namrzlou stezku.
Všude kolem bylo mrtvo, co jiného taky můžu čekat uprostřed noci..
Šla jsem pomalu směrem nahoru od domů, čekal mě asi kilometr a půl v tomhle terénu.
Pod nohama mi praskala suchá tráva nebo kousky ledu. Každým krokem jsem byla dál a dál od lidí, a blíž k samotě. Kdybych teď začala křičet, nikdo mě neuslyší. I tak jsem ale pokračovala vpřed.
,,Sakra Crystal kde jsi," zaúpěla jsem tiše.
Povídat si sama se sebou ale nic nevyřeší a nezodpoví mi to na otázky. Povzdychla jsem si a pomalu vykračovala.
Pak jsem se ale zastavila. Pode mnou byly vidět stopy v blátě, které ještě nezamrzlo. A nebyly tam jen jedny. Bylo tam dohromady asi 6 nohou, což znamená tři lidi. Jedním z nich byla nejspíš Crystal.
Sehla jsem se k zemi a posvítila si na to lépe. A mé tušení se potvrdilo - dvě stopy byly značně menší, než ty ostatní. Tohle jako policie nenašla? Já to našla i ve tmě. Ale i kdyby to našli i oni - nejspíš je to nikam dál neposunulo, protože jinak tu je všechno pokryté trávou nebo namrzlými plochami.
Pomalu jsem se zase postavila. Baterkou jsem zamířila před sebe, abych zkontrolovala jestli tam něco nebo někdo není. Nic jsem ale neviděla. A tak jsem se zase pomalu vydala kupředu, svítila si na cestičku před sebou a snažila se něco zaznamenat.
Po chvíli mě napadlo, že ty stopy by bylo dobré si vyfotit. Jenže jak to mám asi udělat, když nemám funkční mobil!
Vřela se ve mně zlostí snad všechna krev. Už jsem měla víc jak polovinu polní cesty za sebou. Jenže ta děsivější polovina byla teprve přede mnou. Na konci totiž byly asi čtyři domy, v jednom z nich bydlí právě Crystal. A za nimi byl les, který se táhnul už od pole.
Nevím, jestli mám dostatečnou dávku odvahy, abych se vydala do tmavého obrovského lesa, kde je tak stokrát víc míst ke schování, než na velké poli.
Ale závisí na tom zdraví a možná i přežití Crystal, musím tam jít. Možná mě to někam dovede, nebo alespoň zjistím něco nového.
Cesta byla u konce, a asi sto metrů přede mnou byl les. Už jsem dokonce i doviděla na Crystal dům. Jenže tam toho asi moc nenajdu, únosci ji nedovlekli před její dům.
A tak jsem zatočila doleva. Směrem k lesu.
Polní zmrzlá cestička postupně přecházela ve vysokou trávu. Kolem lesa se táhlo docela velké husté křoví.
Přešla jsem ke křoví, které bylo tak o hlavu vyšší než já. Zastavila jsem se, posvítila jsem si kolem dokola baterkou.
Snažila jsem se najít nějaký malý otvor, kterým bych mohla prolézt dovnitř, bez toho abych si o trny dotrhala oblečení a seškrábala kůži na těle.
Nic moc se jako vhodný vchod nejevilo, a tak jsem se rozhodla, že les trochu obejdu, snad tam něco bude. Přece musí být nějakě místo, kudy se tam dá dostat méně problematicky.
Přešla jsem asi sto metrů, baterkou pořád svítila do křoví a měla oči na stopkách.
A přece - našla jsem malý otvor, kudy bych se snad mohla prodrat. Sehla jsem se a strčila dovnitř hlavu. Trny mi zachytily pár vlasů, ale bylo mi to jedno. I kdybych měla Crystal zachránit plešatá.
Škubla jsem hlavou. Protáhla jsem se víc dopředu a už jsem měla ve vchodu nohy. Ruce jsem položila na ledovou zem, doufala jsem, že nestrčím ruku do něčeho pichlavého nebo slizkého.
Naštěstí tam bylo jen popadané suché jehličí a led.
Postavila jsem se na nohy a oprášila ze sebe všehny listy, trny a jehličí. Zamrkala jsem abych si trochu přivykla na ještě větší tmu a posvítila si před sebe baterkou.
Nikde nic a nikdo, jen stromy a keře. Snad se tu ještě neztratím. Popošla jsem trochu dopředu, pořád jsem se dívala pod nohy kam šlapu a taky před sebe, abych do něčeho nenarazila. Šla jsem opravdu pomalu, snažila jsem se co nejmíň praskat větve pod sebou. Vím, že když jsme v lese, tak by se právěže mělo praskat co se dá, aby se vyplašily zvířata, ale já nemám zapotřebí, abych o sobě dala vědět nepříteli.
Proto jsem taky ztlumila světlo, které kolem mě vrhala baterka a taky ji trohu překryla rukou.
Šla jsem pomalým tempem asi pět minut. Neměla jsem ponětí, kudy se pak dostanu zpátky, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.
Něco zašustilo v křoví. Prudce jsem se zastavila. Srdce mi tepalo jako na maratonu, zrychleně jsem dýchala a zmateně se rozhlížela kolem sebe.
Zapraskaly větve. Někdo tu je.
Otočila jsem se o sto-osmdesát stupňů a napnula uši. Zase. Slyšela jsem kroky, které se blížily.
Namířila jsem před sebe baterku. Přede mnou se začala objevovat něčí postava. Byl tak o dvě hlavy vyšší než já.
Zvedla jsem baterku výš a zděšením jsem snad přestala dýchat.
,,Zayne!??" vykřikla jsem.
,,Clary?!"