Love That Heals [m.yg x p.jm]

1.

Znáte ten pocit radosti z pohybu?

Chtěl bych ho znovu zažít, mít znovu tu svobodu. Místo toho se mi však s tímto pocitem každý den před očima vystavuje můj nejlepší kamarád, Jungkook. Nikdy jsem mu to neřekl, avšak občas mi leze na nervy už jen tím, že se dokáže svobodně hýbat.

Pozoroval jsem jej, jak společně s mými ostatními spolužáky běží kolečka okolo hřiště, potí se, avšak mají stále úsměv na tváři. Vždy si užíval, když se mohl věnovat sportu, mluví o něm jako o terapii. A já mu to pouze přál, bohužel jsem mu nemohl natolik vyhovět.

V tělocviku jsme se neustále hýbali, běhali jsme, hráli normální sporty. Před rokem a půl se však tyto činnosti kvůli mně omezily, abych se mohl do hodin také zapojovat, což Jungkookovi výrazně nepomohlo k dobré kondici. On to naštěstí naprosto chápal tak, jako většina mých spolužáků. Cítil jsem se tak zklamaně sám ze sebe.

Doběhli poslední kolečko okolo hřiště a rozešli se mým směrem, aby se mohli napít, jelikož na lavičce, na které jsem seděl měl každý odložený pití. Jungkook se na mě již z dálky usmíval, jistě byl nadšený z toho, že po dlouhé době opět mohli běhat. Jsem zrovna po nemoci, a tak, ačkoliv se cítím naprosto zdráv, mě babička raději omluvila. Mohli dělat, co se jim zachce.

Tedy to mohli vždy, avšak náš učitel na mě až moc myslel a nechtěl, abych se cítil po tělocviku hůř než obvykle.

,, Začínám se lepšit,"prohlásil a posadil se vedle mě.,, Naposledy jsem tohle uběhl za minutu a 47 sekund. Teď jsem to uběhl za minutu a 36 sekund. I po tak dlouhé pauze."

,, Není to pauza, když běháš i mimo školu,"upřesnil jsem a podíval se na něj.

,, Pořád jedno a to samý, nemáš tam už něco nového?"řekl a napil se, načež jsem se lehce uchechtl. Ohlédl se na naše spolužačky kousek od nás.,, Necítíš se tu osamoceně? Proč za nimi nejdeš?"

,, Nikdy jsem za nimi jen tak nešel."

,, Jednou ano,"vyhrkl a opřel se lokty o kolena.,,A bylo to úplně v pohodě."

,, Ztrapnil jsem se,"zamumlal jsem a sklopil pohled. Nikdy jsem jen tak za svými spolužačkami nešel od mé nehody. Připadalo mi, že se mi vysmívají do očí a jakoby mě přímo provokovaly tím, že narozdíl ode mě mají obě nohy. A taky jsem Rosé omylem vylil kafe.

,, Jiminie, nebuď tak negativní, nic se nestalo,"odpověděl a znovu se napil.,, A taky... pokud chceš na Rosé zapůsobit, nesmíš se jí bát. Je to mrcha, pokud tě nepřijme takového, jaký jsi."Mlčel jsem. Měl pravdu, avšak přesto...,,Fajn. Ještě patnáct minut a pak jdem domů, jo?"

Pouze jsem kývl. Zvedl se a společně se spolužáky odešel na hřiště. Vždy měl ve všem pravdu, jenže já jí naprosto ignoroval. Měl bych brát rady od ostatních, já jsem však přesně ten typ člověka, co se snaží si vystačit a poradit si se vším sám.