Love That Heals [m.yg x p.jm]

13.

,, Páni, podívejme se, kdo opravdu přišel," zvolal Jungkook a vstal, když jsem se blížil ke gauči, na kterém seděli. Bylo jich však víc, než jen Tae a můj nejlepší kamarád.,, Když jsi mi psal, že přijdeš, nevěřil jsem vlastním očím."

Všechny jsem pozdravil a objal se s Jungkookem. Na třech gaučích sedělo kromě Taeho dalších tři kluci, které jsem jaksi nepoznával. Nemohli být z naší školy. Začal jsem se cítit lehce nejistě před nimi, jelikož s amputovanou nohou poznávat nové lidi není vždy tak lehký. Několikrát jsem se dostal do zvláštních až nepříjemných situacích kvůli tomu, a proto jsem se začal tomuto vyhýbat.

,, Pojď si sednout sem," nabídl mi Tae a poklepal na místo vedle sebe.,, Pokud ti tedy nepřipadá ten vozíček pohodlnější."

Jungkook si šel sednout vedle na první pohled vysokého kluka se zvláštní barvou vlasů-odhadoval jsem modrou, přes různé barevné světla v baru to nešlo úplně rozpoznat. Já tedy přijal místo naproti vedle Taeho, snažil jsem se si přesednout co nejrychleji, abych se nějako neztrapnil. Nevypadali však hned znechuceně, zvědavě či že by mě soudili. Aspoň to mi dodalo trochu odvahy.

,, Takže kluci, tohle Jimin. Jimine, tohle je Namjoon...,"začal Tae a ukázal na toho kluka vedle Jungkooka. Poté pokračoval.,, Hobi, Hoseok, a Jin. Jsou z jiné školy, proto máš pocit, žes je nikdy neviděl."

,, Rád vás poznávám," pokusil jsem se o úsměv. Překvapilo mě, když mi všichni tři věnovali široké úsměvy.

Jungkook ke mně pošoupl panák čehosi pro mě neznámého a já mu poděkoval. Všichni se vrátili do konverzace, avšak já neměl nejmenší chuť se s někým začít bavit. Neustále jsem přemýšlel nad tím, co jsem se dnes dozvěděl, byl jsem z toho neskutečně na nervy, chtělo se mi brečet, chtěl jsem se opít, chtěl jsem... to říct panu Minovi. Tiše jsem doufal, že se tu někde objeví v tom svém klasickém černém roláku a čajíčkem a zeptá se mě, co se za tu dobu, co jsme se neviděli, stalo.

Seděl jsem tam dobrých několik minut a pomalu upíjel Frisco, které mi bylo též přiděleno. Jungkook se náhle ke mně nahnul, zatímco ostatní pokračovali v konverzaci, a promluvil:,, Jsi v pohodě?"

,, Jo."

,, Bylo něco s Rosé?" ptal se dál a já zakroutil hlavou.,, Něco doma?"

,, Jo," odpověděl jsem a on si povzdechl.,, Víš, jak jsem ti říkal, že se dědovi blbě dýchá?" Přikývl. Ostatní si nás nevšímali, mohl jsem pokračovat.,, Byl dneska v nemocnici a... je to špatný."

,, Jak moc?" řekl se zaváháním a začal lehce poklepávat nohou. Cítil jsem, že je mi čím dál hůř. Na hrudi jsem cítil nepříjemný pocit, věděl jsem, že každou chvíli budu brečet.

,, Má rakovinu plic," vyslovil jsem s knedlíkem v krku a zamrkal, jelikož jsem cítil, jak se mi do očí hrnou slzy.,, Už celkem dlouho prý, ale zhoršilo se mu to a bude muset do nemocnice. Každým dnem je to horší a horší. Doktoři mu tipují max půlroku."