Love That Heals [m.yg x p.jm]

26.

S Jungkookem jsme seděli u fotbalového hřiště, kde si hráli malí kluci. Byl příjemný den, tentokrát slunce tolik nepařilo. Měl jsem zrovna pár hodin před další terapií, kdy budu moct konečně vyzkoušet svůj první krok. Když mi to oznamovali, cítil jsem se jako malé dítě, které dostalo svou vysněnou hračku.

,, A stejně furt nechápu, co tomu panu Minovi hrabe," zamručel a opřel se loktem o opěradlo lavičky. Přesunul jsem své oči z kluků na něj. ,, Vždyť vidí, jak tě to zlomilo. Neříkal náhodou něco v tom smyslu, že ti chce pomoct?"

,, Jo, to taky. Ale zároveň nás oba dva chce zachránit, takže je lepší si znovu vykat," řekl jsem sarkastickým tónem a protočil oči. Hned nato jsem si však zoufale povzdechl. ,, Co jsem udělal špatně?"

,, Ty nic. On tak trochu. Ale kvůli něčemu, co nemůžete ovlivnit," odpověděl a navázal se mnou oční kontakt. Čekal jsem, co dál z něj vypadne. ,, Vedení. Jeho nadřízení."

,, No já vím. Jen je to už trapný ty dva měsíce," povzdechl jsem si a znovu se zaměřil na kluky hrající fotbal. Chtěl bych mít tak bezstarostný život.

,, To teda," souhlasil a pokýval hlavou. Následně se zvedl. ,, Nechceš překvapit tu tvoji fyzioterapeutku a všechny ostatní a vyzkoušet si už teď první krok? Že bych tě držel za ruce."

Svraštil jsem obočí a sklopil pohled na svou protézu. S Jungkookem jsem ze srandy často procvičoval, čemuž se kolikrát i smál, protože mu připadá vtipný, že se lidé vlastně učí znovu vstávat na vlastní nohy. Nevyčítal jsem mu to, ale mně to třeba až tak vtipný nepřipadalo. A taky jsem neměl čas na to smát se něčemu, na co se musím plně soustředit.

,, Asi radši ne, spadnu a něco se posere," odmítl jsem a zakroutil hlavou. Jungkook si však stoupl přede mě a natáhl ke mně své ruce. ,, Ty jsi tak tvrdohlavý."

,, Jen to zkusíš, bože!" zaúpěl a dvakrát poposkočil.

Praženecky jsem vydechl a mávnutím ruky mu odstrčil ruce. Zase jako zvednout se umím sám. Bez váhání či kymácení jsem se zvedl a sám pro sebe se usmál při pohledu na své nohy. Stál jsem, prostě jsem dokázal po dlouhé době stát rovně a bez možného pádu. Ačkoli jsem více času na vozíčku, vždy, když se postavím, mám z toho neskutečnou radost.

Jungkook chytl mé ruce a ustoupil dozadu tak, aby byly naše ruce co nejvíce natáhlé. Dlouho jsem stál na stejném místě a zevnitř se kousal do tváří. Měl jsem strach. Ostatně jako vždy, když jsme s fyzioterapeutkou zkoušeli něco nového. Vím o sobě, že se lehce vzdávám a všimli si toho i ostatní.

Poprvé po mně chtěli, abych se sám zvedl. Doteď jsem to zkoušel jen s berlemi, nebyl jsem připravený na to, že hned další terapii budu vstávat již bez pomoci. Nikdo mi nic neřekl. A tak tu sedím, dívám se do svého klína, zatímco fyzioterapeutka odešla s tím, že za chvíli dorazí. Zůstala tu jen babička a Yoongi. Babička se procházela po místnosti a prozkoumávala vše, co doteď nemohla. Yoongi stál na místě a párkrát po mně hodil očkem.