Love That Heals [m.yg x p.jm]

33.

Babička se stále nevrátila a to bylo již sedm hodin večer. Nebyl jsem z toho nesvůj, psala mi během odpoledne, že bude déle v práci, aby zítra nemusela, a že se ještě staví za dědou. Já jsem od odchodu Yoongiho stihl volat s Jungkookem, psát si s ním a psát si i právě s Yoongim, když měl čas. Což nebylo až tak časté.

Bylo mi to trochu líto, ale snažil jsem se to chápat. Přeci jen má neustále sezení, mezi nimi téměř žádnou přestávku. A Jungkook pomáhal připravit rodinnou večeři, kterou zřejmě už nějakou chvíli mají. A já jen seděl na gauči a díval se na televizi. Jak jinak by měl vypadat můj den?

Napadlo mě, že bych napsal Rosé a zrovna se s ní domluvil na venku. Překvapilo mě, že Yoongi nad ní přemýšlí a nezapomněl na mou situaci s ní. Mělo mě to překvapovat? Vlastně ne. Nedivím se mu, že po mně chce, abych to s ní vyřešil, přeci jen to, co máme mezi sebou je zřejmě vážné a Rosé do toho nemůže vstupovat. Nechci, aby nás jakkoli ovlivnila.

Litoval jsem zároveň toho, že jsem v naší konverzaci s Yoongim nezmínil vztah, jelikož bych se vlastně dozvěděl, jak on to bere. Stačí vůbec ke vztahu, abychom se jen měli rádi? Už jen kvůli tomu, že já opravdu nepoznám, zda jsem do něj přímo zamilovaný či se mi jen zalíbil. Nebo je to to samé? Jak to má vůbec on?

Uvědomil jsem si, že o vztazích, lásce a zamilování se nevím absolutně nic, netuším, jak poznat, že je to ten pravý, s kým bych měl mít svůj první vztah, že jsem zamilovaný, prostě úplné hovno! Co když to je jen na chvíli a vlastně to nic moc neznamená? Moc nad tím přemýšlím. Jak říkal Jungkook. Mám tolik choulostivých otázek, na které bych se Yoongiho zeptal, ale bojím se. Ani nevím čeho. Odpovědi? Vědomí, že to třeba ani jeden nevíme?

Nekontrolovaně jsem zatřepal hlavou a narovnal se. Vzal jsem mobil do ruky a snažil se soustředit na to, co teda napsat Rosé. Tedy… co bych ji měl psát? Jen to, že se sejdem. Srdce mi začalo tlouct a žaludek se mi sevřel. Co se děje? Píšu ji to, co vždy. To, co ona mně. Možná to je tím, co se jí pokusím vysvětlit. Naše schůzka má pro mě po dlouhé době smysl. Ačkoli ne úplně pozitivní. Prakticky odmítnu holku, o kterou jsem tak dlouho stál.

Já: Ahoj, mohli bychom se sejít v blízké době?

Nebylo to obvyklé, že píšu první, většinou ona se ptala mě. Já poslední dva měsíce neměl moc zájem. Ona nevypadala, že by si toho všimla.

Náhle práskly dveře a babička mě přes celý dům pozdravila. Otočil jsem se a pozdrav jí oplatil. Následně jsem se opět věnoval televizi. Tentokrát jsem se nehorázně držel, abych ji neřekl, že tu byl Yoongi a co všechno se dělo. Byl jsem z toho tak nadšený. Vůbec jsem nepobíral, jak je možné, že jsem jí to stále neřekl.

Očekával jsem, že zaleze do kuchyně nebo do koupelny, ale ona přišla za mnou a posadila se do křesla. Překvapilo mě to, málokdy se stalo, že se se mnou snažila nějakým způsobem trávit čas tak jako kdysi. Pamatuju si ty večery u televize.