Love That Heals [m.yg x p.jm]

38.



Po několika týdnech jsem se objevil u dědy na pokoji v nemocnici. Ačkoli mě to v duchu zžíralo, nedokázal jsem na něj mluvit, ani se na něj pořádně podívat. Ležel na posteli, zatímco babička na něj mluvila a povídala mu o všem možném. Díval se na ni, ale nevypadalo, že by nějak extra vnímal. Nepromluvil za celou dobu, sotva se hnul. Vypadal více propadle, nezhubl moc, jen mi připadalo, že je rozpadlý. Možná to bylo tím, že jsem velice vnímal, jak z něj odchází život.

Seděl jsem kousek od nich, poklepával nohou a po většinu času sledoval zem. Přemýšlel jsem nad tím, zda by mu udělalo radost, kdybych jim řekl, že k někomu něco cítím a on mi city oplatil, že se konečně cítím milován. Po tom, co jsem poznal Eunji a viděl, jak přijala ten fakt, že nás s Yoongim od sebe dělí 9 let a postavení, jsem více začal přemýšlet na tím, zda by to tak měli i oni dva. Neměl jsem nejmenší tušení, bál jsem se jejich reakce.

Jsou to již tři dny, Eunji s námi strávila hodinu a poté odešla na prohlídku svého bytu, který si našla hned po tom, co zjistila, že ji její přítel podváděl. Bydlí u něj, ale nebaví se spolu. Bylo mi ji líto, doufal jsem, že tak, jak se ti dva hádají, se s Yoongim nikdy hádat nebudeme. Věřím mu, nejde o to, že by si měl jít za někým jiným, spíš jde o to, jak na sebe Eunji se svým teď už bývalým nadávali a vyčítali si spoustu věcí.

Nemluvili jsme ovšem jen o tomhle, když Yoongi odešel na záchod, rozmluvili jsme se více a já byl přesvědčen o tom, že jí na Yoongim velmi záleží a že je ráda, že má konečně někoho jako jsem já. Podala to způsobem, který zacházel až za hranice toho, o čem jsme s Yoongim kdy mluvili, a já jí kolikrát nedokázal odpovědět.

,, Jimine, jen se omlouvám za to, jak jsem reagovala," promluvila po pár sekundách ticha a já se na ni podíval. Seděli jsme na gauči, oba na opačné straně. ,, Není to tak, že bych měla něco proti vašemu vztahu, jen mě zarazilo, že se Yoongi zabouchl do někoho o téměř desetiletí mladšího. A ještě k tomu ten někdo je jeho pacient." Překvapivě jsem ani tolik nevnímal to, že mi došlo to, že jsme s Yoongim od sebe opravdu téměř 10 let, spíš jsem se pozastavil nad tím, že to nazvala vztahem. ,, Jsem neskutečně ráda, že si Yoongi konečně našel někoho, s kým je šťastný. Bo jde vidět, že na něj máš vliv. Je takový živější."

,, Vlastně..." zamumlal jsem a začal si žmoulat lem trika mezi prsty. ,, Vlastně jsme vůbec nemluvili o tom, že je to vztah. Jen jsme si řekli, že se máme rádi, a toť vše. Pak už to šlo samo."

,, Zlato, u vás si myslím, že si ani nemusíte říkat, že spolu chodíte, je to jasný," usmála se. ,, Ale snad chápeš, jak to Yoongi měl. Znám ho, je v těchto věcech takový... nejistý. Spoustu věcí se mu říká těžce a ne z důvodu toho, že by to třeba nebyla pravda, ale on není typ člověka, který vyjadřuje své city. To, že se dokázal tobě otevřít, je něco wow. A to, že neřekl nic o vztahu, není o tom, že by to nemyslel vážně, on si s lidmi nehraje. A myslím, že se mu i uleví, když začneš mluvit o tom, že spolu chodíte, dřív než on."

Snažil jsem se s tímto dialogem nějak pracovat, ale doteď jsem ho vlastně nedokázal využít. Stále jsem si zvykal na to, jak Yoongi vnímá to, že cítí náklonnost ke klukovi. Celkově mi přiznal, že není zvyklý na vážný vztah, ale že se snaží, jelikož mi nechce ublížit. Ačkoli mě to má asi nějakým způsobem zarazit, byl jsem naopak rád, že je ke mně upřímný.

Mezitím, co jsem seděl v nemocnici a sem tam se zapojoval do konverzace, mi přišla zpráva. Psali jsme si s Yoongim, když měl čas, ale tentokrát to nebylo od něj. Psala mi Rosé, což jsem ihned rozklikl. Ozvala se mi po víc jak týdnu.