Love That Heals [m.yg x p.jm]

40.

O DVA TÝDNY POZDĚJI

,, Ahoj," pozdravil jsem a dal do jedné z váz na hrobě své rodiny puget květin. Naproti nim nově dali lavičku, ale já nehodlal sedět. Po zastavení jsem z vozíčku vstal a spokojeně se usmál. ,, Dlouho jsem tu nebyl, ale dívejte: stojím. Umím si už sám stoupnout a držet tělo. Sem tam dokážu i pár kroků bez toho, abych se něčeho přidržoval. Není to ještě dokonalé, ale lepším se." Úsměv mi klesl a povzdechl si. Sjel jsem na fotku svého dědy pod mým tátou. ,, Pozdravujte dědu. Babička málem nepřišla na jeho pohřeb, ani teď nechodí do práce tak často jako předtím. I mě to trápí, ale ji to úplně položilo. Připomíná mi mě, když jsem... po té nehodě." Sklopil jsem pohled a ohlédl se na hrob Yoongiho rodiny, který nebyl daleko. ,, Ani jsem vám neříkal... Dědo, pokud to slyšíš, omlouvám, že jsem ti to neřekl dřív. S Yoongim, s mým psychoterapeutem, jsme spolu." Mé tělo polil zvláštní pocit, když jsem to vyslovil nahlas, a já se ihned rozhlédl kolem sebe. Nikdo tu nebyl. ,, Tedy... skoro. Nebo asi. Dva týdny zpátky jsme se trochu pohádali a nemluvíme spolu teď nějak extra. Byl jsem u něj na sezení, kdy jsem tam na nějakou dobu zůstal. Neřekli jsme si, že spolu chodíme, a já jsem z toho zmatený. A prostě jsem řekl takovou blbost, která nás oba zasáhla." Odmlčel jsem se. Teď, když ho nejvíce potřebuju, se mu nedokážu podívat do očí. ,, Samozřejmě že se to snaží urovnat, ale já se za to tak stydím, že o tom nedokážu mluvit. Raději jsem zůstával doma, než abych s ním trávil dny s tím pocitem, že jsem mu dost ublížil. Ale snad to bude dobré. Jen mi chybí." Nasucho jsem polkl a zamrkal, abych zahnal slzy. ,, Stará se o mě dobře. Lépe než babička, upřímně. Nemusíte se bát, že by mu šlo o něco... cokoliv, je velmi milý, tolerantní, klidný. Rád bych vám ho představil, kdyby to šlo. Měli by jste ho rádi." Znovu jsem se podíval na hrob jeho rodiny a nedalo mi to. ,, Přijdu za vámi co nejdřív, jen..."

Spontánně jsem z květin, které jsem svým rodičům a dědovi donesl, vytáhl jednu z nich a posadil se zpět na vozíček. Rozloučil jsem se s nimi a rozjel se k Yoongiho rodině. Mluvíme spolu, volá mi, ale já se stále cítím špatně z toho, co jsem řekl. A jde vidět, že máme mezi sebou něco nevyřešené, což z mé strany vypadá, jako bych to ani řešit nechtěl.

Dojel jsem k němu a do jedné z váz, kde byl menší puget květin, jsem květinu dal. Prohlédl jsem si jejich fotografie. Všichni se podobali Yoongimu. Připadalo mi trochu zvláštní tu stát před hrobem jeho rodiny, nebylo by asi úplně super, kdyby mě tady viděl. ,, Stará se o mě dobře," lehce jsem se usmál a rozhodl se již opustit hřbitov.

Dnešek vypadal pochmurně už jen kvůli mé náladě. Vše jsem rázem viděl tmavší a méně pestřeji. I dnes se mi Yoongi ozval do zpráv, jestli jsem v pořádku. Ví o tom, že děda zemřel, nebyl jsem u něj ty dva týdny na sezení, ale řekl jsem mu to přes zprávy. A tak jsme ukončili konverzaci o tom, co jsem mu řekl během našeho posledního setkání.

Ovšem s Jungkookem jsem se viděl pouze jednou, takže to není tak, že bych se opravdu nechtěl vídat jen s Yoongim. Ani s babičkou se tolik nebavím, jenže to i kdybych chtěl, tak by mezi námi stále převládalo ticho, jelikož ona není ani schopná jít do práce. Kolikrát nevaří, takže si objednáváme fast food nebo jíme, co najdeme ve skříňkách a v lednici. A do obchodu se zřejmě taky nehodlá vydat. Nejhorší na tom však je, že já jí do toho nemám co kecat, označuje mě za sobce, podle jejích slov ani jí a ani dědovi jsem za poslední dobu ani trochu nepomohl. Ale když jí chci pomoct, řekne, že to zvládne sama, že já se můžu jít dál poflakovat ven s Jungkookem. Pak se mi jí pochopitelně už pomáhat nechce. Změnila se ze dne na den.