Love That Heals [m.yg x p.jm]

17.

O MĚSÍC A TÝDEN POZDĚJI

Uběhl nějaký ten měsíc a něco a dědův stav se viditelně zhoršil. Před třemi týdny jej převezli do nemocnice, avšak ani to mu nepomohlo. Sestřičky a doktoři okolo něj běhali jako omámení, i přestože nikdo nedával šanci jeho uzdravení či vůbec zlepšení. Nechtěli s ním zacházet jako s kusem hadru při jeho posledních měsících, možná týdnech. Ani já tomu nedával velké šance.

Přesto zde sedím a pozoruju babičku, jak u jej drží za ruku a říká mu uklidňující slova. Uklidňující slova pro ní byla povídání o tom, jak moc jsem se zlepšil jak ve škole, tak u pana Mina. Neměl jsem o tom pochyb, ale osobně jsem se tím nechvástal.

,, Náš Jiminie šel včera ven s kamarády. Jungkook tě pozdravuje," mluvila dál.

Mluvila i přes ten fakt, že na ní děda jen ztěžka dokázal mluvit a odpovídat ji. Byl vyčerpaný, téměř nespal. Bojí se usnout, má strach, že se již neprobudí. Chápal jsem to, na jeho místě bych se též bál. Babička na něj však stále doléhala, že bude žít ještě dlouhou dobu. Věří v to, avšak oba v hloubi duše moc dobře víme, že to tak není.

Já byl realista. Stejně jako doktoři jsem mu nedával moc času, i když mi to trhalo srdce. Nebyl jsem připravený se ho vzdát, jenže každý musí někdy odejít. Já se to snažil brát s čistou hlavou a přijmout to.

Později v autě na cestě k panu Minovi jsme nepromluvili. Od dědovy hospitalizace spolu moc nemluvíme, netuším čím to je. Nevadilo mi to, neměl jsem ji co říct. Měla za to, že mám hlavu plnou nadcházejících testů.

Já ji měl však plnou pana Mina. Nebudu lhát, myslel jsem na něj často a to i přesto, že jsem nechtěl. Za poslední měsíc jsme se velmi sblížili, vykládám mu o všem, co se okolo mě děje. On mi něco nového řekne jen málokdy a já se to snažím respektovat. Chtěl však o něm vědět víc.

Přistihl jsem se také při tom, jak se těším na další sezení. Bylo to zvláštní, nikdy bych netušil, že se na psychoterapeutické sezení mohu těšit. Možná to bylo naším pozitivním vztahem, neměl jsem ponětí. Všiml si, že se rád dívám z velkých oken v jeho bytě, a tak naše sezení začal domlouvat víc k večeru, abych se mohl dívat na západ slunce. Bylo to od něj velmi hezké.

V čekárně jsem nemusel čekat nijak dlouho, ihned mě s úsměvem přivítal a pustil mě dovnitř. Babička podle všeho opět odjela zpátky za dědou. Nejezdil jsem za ním tak často na rozdíl od ní, jelikož ne vždy to pro mě bylo zapotřebí. Nebyli jsme si s dědou tak blízcí jako s babičkou. U ní by to bylo jinak.

,, Tak jak ses měl dneska?" zeptal se a už kráčel ke konvici, ve které se pomalu dovařovala voda.,, Je pochmurno." Měl pravdu, mraky začaly šednout a vítr se zvedl.

,, Dneska se nic zajímavého nestalo," odpověděl jsem a přejel na své obvyklé místo u okna. Když jsem se na něj podíval, v břiše mi začalo zvláštně šimrat. Měl na sobě mnohem tenčí bílý rolák než obvykle, což způsobovalo, že jsem mohl spatřit, že se pod ním skrývá velmi dobře vybudované tělo. Nebylo to vidět úplně, ale ten náznak tam byl. Cítil jsem, že se mi začíná nahrnovat červeň do tváří.