Love That Heals [m.yg x p.jm]

23.

Sledoval jsem, jak opět připravuje čaj. Až tehdy jsem si všiml, že si ostříhal vlasy o pár centimetrů. Nemohl jsem odolat, slušelo mu to. Zároveň si nechal přebarvit vlasy, již neměl žádné odrostlé kořínky. Jak je možný, že jsem si doteď nepřiznával, že je skutečně krásný?

,, Dneska jsi tišší. Vše v pořádku?" prolomil ticho a opřel se lokty o linku před sebou, aby mi mohl věnovat veškerou svou pozornost. Je pravda, že v autě jsem už pak moc nemluvil. Neustále jsem přemýšlel nad tím, o čem jsme se celý týden s Jungkookem bavili. Stres stoupal.

,, Jo, všechno v pohodě," nakřáple jsem se usmál.

,, Je něco s dědou?" chtěl vědět a mně úsměv zmizel.

,, Byli jsme za ním předevčírem. Pořád spí, nejde s ním moc mluvit. Když už je vzhůru, tak mluví babička a on jen poslouchá. Možná by mluvil, kdyby nebyl psychicky vyčerpaný. Jde to na něm poznat. A babička je na tom též špatně, moc se nebavíme," prohlásil jsem. ,, Z obou se vypařuje život."

,, Rakovina je těžká. Chceš se o tom více rozpovídat?"

,, Ne, asi ne," odpověděl jsem naprosto spontánně, avšak rozhodnutý. Ne teď.

,, V pořádku."

Konvice s vařící vodou zrovna cvakla. Yoongi se odlepil od linky a vzal ji, aby sáčky čaje v hrnkách zalil. Srdce mi začalo bušit rychleji, ačkoli jsem si myslel, že to už víc nejde. Věděl jsem, že se za chvíli posadí a bude chtít začít sezení, tentokrát jsem mu to nesměl dovolit. Musel jsem ho nějak překecat, jakkoli. Právě proto jsem nechtěl o dědovi mluvit: nechtěl jsem kazit atmosféru, když mám v plánu zbořit některé hranice.

Vzal čaje do rukou a už se rozešel ke gauči. Neměl jsem čas, okamžitě jsem se ke gauči rozjel a ignoroval jeho zmatený výraz. Nedíval jsem se na něj ani tehdy, když jsem si přesedával. Snažil jsem se jak nejrychleji jsem mohl, tentokrát jsem ani nezaváhal. Pociťoval jsem však to trapno. Mezi námi panovalo ticho a on mě jen zkoumavě sledoval.

Následně, když už stál u gauče a dával hrnky na stůl, jsem si sedl čelem k němu a pokrčil nohu tak, abych jí zakrýval pahýl.

Opětoval mi pohled a usmál se.,, To je velmi překvapivé, musím přiznat," řekl a posadil se vedle mě. Mlčel jsem z nějakého důvodu. ,, Co tě k tomu tak přinutilo?"

,, Chci si normálně povídat," vyhrkl jsem a semkl rty k sobě. Úsměv se mu rozšířil.

,, Však si normálně povídáme," upřesnil. ,, Nebo co máš na mysli?"

Několik sekund, které mi připadaly jako hodiny, jsem ho pozoroval a nevěděl, co přesně říct. Vlastně ani nevím. Povídáme si normálně i při sezeních, jen s tím, že si většinu zapisuje a musí to využít. Tentokrát jsem si chtěl opět popovídat tak, jako tehdy v kavárně. ,, Chci si povídat jako kamarádi. Ne jako psychoterapeut a pacient." Nebo i jinak...