Love That Heals [m.yg x p.jm]

27.

Hned další den jsem šel k Yoongimu na sezení. Už jen na cestě k němu jsem se cítil hrozně ve stresu. Samozřejmě že jsem řekl Jungkookovi o tom, že včera na mém cvičení slzel. Nedokázal bych to nechat v sobě, i kdybych mu to nechtěl říct. Byl jsem zmatený, přemýšlel jsem nad tím celou noc. Nechápal jsem, co se děje, co se v tu chvíli stalo.

A Jungkook mi samozřejmě klasicky řekl, že ho mám s tím konfrontovat. A já si překvapivě tentokrát řekl, že to udělám. Krátká konverzace, kterou jsme včera vedli vypadala, že se někam dostává. Bohužel nás vyrušila fyzioterapeutka. Přesto jsem se rozhodl na tu konverzaci navázat, ačkoli jsem netušil jak a byl jsem si v tom velmi nejistý.

Při tom, když mě u sebe vítal, jsem si všiml, že jeho úsměv je pokřivený. Zřejmě jsem nebyl jediný, kdo byl nervózní, což mi dodalo alespoň nějaké sebevědomí. Možná ho budu muset mučit, ale tentokrát to prostě nevzdám. Trvá to moc dlouho a já už jsem zoufalý.

,, Jak se cítíš po včerejšku?" zeptal se mě a postavil vodu na čaj.

,, Tak všelijak. Ale především nadšeně," odpověděl jsem. Neměl jsem v plánu se ho hned ptát. Pravděpodobně bych s ním pak dlouho nevydržel v jedné místnosti.

Proto jsem čekal, nechal ho, ať se ptá, a snažil se být milý. Bohužel ta nervozita ze mě dělala opět drzého pacienta. Byl však trpělivý jako vždy. A překvapivě se ke včerejšku moc nevracel, ovšem když už ano, tak se snažil očividně tak, aby mě to nedonutilo k otázkám, které zde podle něj nepatří. Viděl jsem, jak se vždy po mé odpovědi a bez dalších řečí na mě podíval. Podezříval mě a měl na to právo, zakulaceně jsem mu odpovídal tak, aby ho to rozhodilo.

Já držel, celou tu dobu jsem myslel na to, že budu mít možnost si to na něm vysypat až ke konci. Tušil jsem, že když budu odpovídat na jeho otázky jak nejrychleji to půjde bez zbytečných řečí, budeme mít více času později. A já to prostě chtěl probrat.

,, Dneska jsi velmi přizpůsobivý. Čím to je?" lehce se uchechtl a odložil složky. Zbývala nám půlhodina. Pokrčil jsem rameny. ,, Stalo se něco, na co jsem se tě neptal?"

,, Ne, nic víc se stejně v mým životě neděje," odpověděl jsem a znovu pokrčil rameny.

,, O co ti jde?" zamumlal s lehkým úsměvem a přivřel oči. A teď to bouchne.

,, Chci si promluvit," vypadlo ze mě, aniž bych nad tím nějak dlouho přemýšlel. Povolil ve výrazu a já spatřil jak polkl. ,, Ne jako pacient a psychoterapeut, ale jako Jimin a Yoongi."

,, Máme sezení ještě půlhodinu-"

,, Vypadám na to, že mě to zajímá?" vyjel jsem na něj trochu a on semkl rty k sobě. ,, Říkám to celkem brzo, ale chtěl bych probrat, co se děje poslední dva měsíce. A co se stalo předtím."

,, Už to nebudeme probírat. Řekl jsem svoje a je mi líto, pokud to je pro tebe málo," mluvil stále klidným a vlídným hlasem. Dokázal být jemný, ačkoli mohl být naštvaný a seřvat mě za to, že se vůbec opovažuju to sem ještě tahat. Obdivoval jsem ho za to.