Love That Heals [m.yg x p.jm]

16.

,, Řekl jsem ti, ať neděláš žádné hlouposti," vyhrkl po chvilce ticha a zapnul varnou konvici. Následně se opřel o linku před sebou. Já setrvával na svém obvyklém místě u velkých oken.,, A ty uděláš hloupost hned další den."

Nepromluvili jsme spolu po celou dobu, dokud jsme nedorazili do jeho bytu – respektive do jeho ordinace. Zato babička se neustále strachovala a ptala se, zda se něco nestalo. Cítil jsem se špatně, zřejmě jsem mu momentálně přidělil další starost navíc, avšak své pozitivum to mělo: nemusel jsem se vídat s paní Jung.

,, Omlouvám se."

,, Víš, jak to teď musí vypadat?" pokračoval dál. Nezvýšil hlas, mluvil klidně, jakoby se mi to snažil jen vysvětlit. Já však slyšel tu frustraci v jeho hlase.,, Jimine, já říkal, že si vážím toho, jak se mě držíš a že ti mé metody alespoň trochu pomohly, ale v životě musí nastat i změny, které neovlivníš."

,, Tuhle změnu jsem mohl ovlivnit. A ovlivnil," opáčil jsem a pohlédl ven z velkého okna. Ten výhled mě na milisekundu uklidnil.

,, Jimine-"

,, Můžeme na to zapomenout a soustředit se na mé sezení, prosím?" nenechal jsem ho mluvit a podíval se zpět na něj. Frustrace společně se zoufalstvím z něj přímo křičela, avšak jsem nemohl přijít na to proč. Jen jsem se vrátil zpět k němu a on vypadá, jako pětileté dítě, které rozbilo vázu.

Povzdechl si a svěsil ramena. Zamrkal, odvrátil pohled a následně se na mě znovu podíval.,, Doufám, že víš, co teď přijde," promluvil již jemnějším hlasem.,, Odteď musíš spolupracovat naplno, jinak tě tam pošlou zpátky a bude to horší. To znamená, že se tě budu ptát na osobnější otázky a to už neovlivním ani já."

,, Jsem připravený spolupracovat," přitakal jsem a lehce pokýval hlavou. Lhal jsem. Stále jsem nedokázal být otevřený jeho možnostem tak, jak si přál.

,, Budu se tě muset zeptat, jak se ti to stalo," upřesnil a mnou projela vlna znepokojení. Kousnul se do rtů.,, Ne hned, až budeš chtít, řekneš mi to sám. Budeme muset se k té otázce dokopat pomocí řady dalších osobních otázek. Pokud to bude ale moc dlouho, budu muset se tě zeptat natvrdo. Jinak se neposuneme." Váhavě jsem sklopil pohled. Nastala chvilka ticha, pokud nepočítáme hlasitou varnou konvici, ve které se vařila voda.,, Mohl by sis představit, že jsme v té kavárně. Nebo tam někdy můžeme zajít, cítil ses tam líp, zdálo se."

Pokýval jsem hlavou.,, Takže vám už nemůžu pokládat já otázky?"

Když se mu rty roztáhly do úsměvu, oplatil jsem mu ho.,, Co bys o mě chtěl vědět? Myslel jsem, že toho o mě víš víc než dost."

,, Počítá se tohle jako sezení?"

,, Vlastně ne."

,, Fajn," vydechl jsem a na chvíli zapřemýšlel.,, Mohu se vás zeptat na rodinu?" Úsměv mu poklesl, avšak přikývl.,, Jak jste zvládal jejich smrt?"