Love That Heals [m.yg x p.jm]

7.

Ráno jsem se cítil již lépe, avšak do školy jsem nešel. Babička je zrovna doma, a tak se o mě může postarat, kdybych něco potřeboval. Ovšem jsem ji vysvětloval, že nejsem nemožný a udělat si čaj mi nedělá žádný problém. Trvala však na tom, že prostě schůzku s jakýmsi novým pracovníkem zruší. Lhal bych, kdybych řekl, že mi to nevadí.

Prvních patnáct minut po probuzení jsem automaticky vzal do ruky mobil a začal projíždět Instagram. Během toho jsem si všiml žádosti o sledování. Překvapilo mě, že žádost poslal právě Taehyung. Čistě ze zvědavosti jsem rozklikl jeho profil a aniž bych přijal žádost, se podíval na jeho příběh. Projela mnou nepříjemná vlna něčeho nepopsatelného, když jsem viděl jeho fotku s mým nejlepším kamarádem. Měl přehozenou ruku přes jeho rameno a oba se šťastně usmívali.

Nasucho jsem polkl a žádost Taehyungovi odmítl. Povzdechl jsem si a posadil se. Měl bych přestat být tak upnutý na svého kamaráda a jako on si hledat nové kamarády. Jenže... nemůžu být jako on. On je extrovert, který se snaží všem přizpůsobit a očividně ho nebaví se neustále scházet jen s jedním člověkem. Ještě k tomu s invalidou.

Protřel jsem si obličej a přes ten pocit žárlivosti se na posteli přišoupl k mému vozíčku vedle ní. Natáhl jsem ruku a chytl se ho. Následně jsem vstal a tak tak se snažil držet rovnováhu, načež jsem se nějakým způsobem otočil a sedl si na vozíček. Doslova jsem do něj spadl, div se nějako nepoškodil.

Přesunul jsem se ke dveřím, otevřel je a namířil si to do kuchyně. Slyšel jsem babičku, která byla očividně v obyváku a s někým po telefonu mluvila. Ignoroval jsem to, často někomu volala.

,, Dobré ráno, babi," pozdravil jsem ji polohlasem, když jsem projížděl kolem obyváku, avšak do oné místnosti jsem se nepodíval. To byla chyba.

,, Dobré ráno," oplatila mi pozdrav.

,, Dobré ráno i tobě, Jimine," ozvalo se a já se zastavil. Nebyl to dědův hlas.

Na chodbě jsem se otočil a dojel zpátky k obyváku, načež ve dveřích jsem se opět zastavil.,, Pane Mine," nechápavě jsem se zamračil a on mi věnoval vřelý úsměv. Seděl na gauči, babička v křesle a společně popíjeli kávu. Co tu dělá? Přespal tu? Blbost.

,, Pana Mina jsem ještě včera pozvala na kávu za to, že tě přivezl a postaral se o tebe, než jsem přijela," vysvětlila babička a pan Min pouze pokýval hlavou.,, Chceš udělat čaj?"

,, Udělám si ho sám, v pohod-"

,, Ne, to je dobré, pak si změříš teplotu," vyhrkla, vstala a už se ztratila v kuchyni. Když procházela kolem mě, kývla k panu Minovi. Asi proto, abych mu poděkoval.

Chvíli však bylo ticho. Netušil jsem, co říct, přece jen jsem mu už poděkoval, proč bych měl znovu? Bylo by to divné. Ani jsem ho zde neočekával, zrovna mého psychoterapeuta. Stačilo mi, že mě musel dovézt domů a zůstat se mnou, dokud nepřijela babička, tato situace byla zrovna jedna z těch, které jsem nechtěl dopustit. Bylo velmi trapné mu ukázat kde bydlím.