Love That Heals [m.yg x p.jm]

29.

,, Dáš si něco? Čaj?" zeptal se mě po tom, co jsme vešli do jeho bytu.

,, Ne, asi ne," odpověděl jsem.

Celou cestu k němu jsme mlčeli, nebyl jsem schopný slov. Bylo mi stále trapně, cítil jsem se hrozně, když jsem ho prakticky obvinil z toho, že mě zblbnul a šel si za někým jiným. Jenže já to prostě na lehkou váhu nebral, snad poprvé v životě jsem věděl, že k někomu něco cítím a chtěl bych být po jeho boku.

,, Její přítel ji dlouho podváděl. Mou sestřenici. Přišla na to teprve nedávno," začal vysvětlovat a já mezitím přejel k oknu. On se postavil mezi linku a gauč a opřel se levou rukou o desku. ,, Velmi ho milovala, proto je z toho celá špatná. Jsme si velmi blízcí, je to jediný člověk, který nade mnou nezanevřel po smrti mé rodiny. Zbytek mých blízkých..."

,, Nemusíš mi to říkat, pokud nechceš," upřesnil jsem. Jakoby se naše role vyměnily, já byl teď psychoterapeutem a on mým pacientem. A obával jsem se, že toho bude víc, než vůbec očekávám.

,, Ale to je to, co ti právě musím říct. Jinak bychom spolu... nefungovali," řekl a krátce sklopil pohled. On si opravdu představuje, že by z nás něco bylo? ,, Zbytek rodiny a ani mí adoptivní rodiče nevěděli jak se ke mně chovat. Nedávám jim to za zlé, byla to i jejich rodina a já byl traumatizovaný a sám. Jediná má sestřenka se mě nebála a snažila se mi pomoct." Odmlčel se. Nic jsem neřekl, nevěděl jsem, co bych na to měl říct. ,, Byla to celou dobu ona. V té knihovně, byla u mě v bytě během sezeních. Viděl jsem, jak se díváš na její podpatky," lehce se usmál a podíval se na mě. Je pravda, že nenápadný jsem určitě nebyl.

,, Myslel jsem, že si se mnou opravdu hraješ."

,, Ne!" vyhrkl, jakoby se probral z transu, a ihned ke mně přistoupil. Dřepl si přede mě a chytl mé ruce do těch svých. ,, To já nikdy. Ne s tebou. S nikým, na kom mi tolik záleží. Omlouvám se, že jsi si to myslel, mělo mě to napadnout, jen jsem..." opět přerušil oční kontakt a podíval se někam za mě. Polkl jsem, netušil jsem, co čekat. Kousl se do rtů. ,, Jen jsem netušil, že je to vzájemné. To co cítíme." Navázal se mnou oční kontakt. Furt jsem neměl slov, zřejmě si myslel, že mu na to něco řeknu, ale já netušil co. V duchu jsem si to vyčítal. ,, Ale po tom, co se stalo před dvěma měsíci, jsem si uvědomil, že to tak může být. Nebo že tě nějakým způsobem nutím to dělat. Něco cítit. Zároveň... mám strach. Strašně jsem se v tu chvíli bál, když jsme se drželi za ty ruce. Proto jsem tě prostě utnul, nechtěl jsem ti ublížit-"

,, Ale-"

,, Já vím, i tak jsem ti ublížil," nenechal mě mluvit a sklopil pohled. ,, Hned po tom, co jsi odešel, mi bylo mizerně. Celé ty dva měsíce mi bylo mizerně. V ten den jsem zrušil všechna další sezení a šel do baru. Ani nevíš, jak strašně mě to mrzí." Vyděsilo mě, když se mu u poslední věty zlomil hlas. Neviděl jsem mu do tváře, doufal jsem, že nebrečí. ,, Nečekám odpuštění, nezasloužím si ho, i přestože by jsi mohl říct, že to můžem nechat plavat. Protože..." Čím dál víc se mu lámal hlas. Náhle pustil mé ruce, zvedl se a ustoupil o dva kroky dozadu. Bylo mi úzko z toho, když jsem viděl, že mu skutečně tečou slzy, i když si snažil zakrýt obličej. Lehce se uchechtl. ,, Jak se můžeš díky mně léčit? Jak se může kdokoli díky mně léčit, když sám nejsem vyléčený?" Nic jsem neřekl, s knedlíkem v krku jsem dojel k němu a postavil se. Než se na mě vůbec stačil podívat, obmotal jsem mu ruce kolem pasu. Chytl mě za paže. ,, Ne, Jimine, nezasloužím si to od tebe."