Love That Heals [m.yg x p.jm]

2.

,, Jednonožko!"

Trhl jsem hlavou směrem k novým žákům na druhé straně jídelny. Díky bohu jsem si to rozmyslel a nenavázal s dotyčným oční kontakt. Cítil jsem, že se na mě všichni otočili, naštěstí ti, co tu noví nejsou a alespoň od pohledu mě znají, se narozdíl od těch nových nerozesmáli, za což jsem byl neskutečně rád. Takové narážky jsem poslouchal každý druhý den i na ulici, zvykl jsem si na to, avšak vždy se mi před očima zjevila ta osudná noc, kdy jsem se probudil z bezvědomí.

,, Drž hubu!"křikl Jungkook vedle mě nazpět. Tentokrát mlčeli.,, Nevšímej si jich. Jsou tu noví, už teď ani na učitelé nezapůsobili. Jejich maminka jim asi nekoupila Kinder vajíčko, proto jsou tak nabručení."Uchechtl jsem se a na chvíli odložil příbor, abych se více mohl soustředit na to, co říkám, avšak on v tu chvíli začal mluvit.,, Taehyung se ptal, jestli k němu dnes nechceme jít, jeho rodiče dnes prý mají nějaký večírek či co."Semkl jsem rty k sobě.,, Promiň, tys chtěl něco říct, že?"

,, Jo, zrovna to na to navazuje,"odpověděl jsem.,, Prarodiče mě přihlásili na terapii."

,, Cože?"

,, Prý by mi to mohlo pomoct s psychickým a fyzickým stavem. Jenže... oni to udělali za mými zády, víš? Řekli mi o tom teprve včera, aniž by se mě zeptali, zda s tím vůbec souhlasím,"vysvětlil jsem a on nadzvedl obočí.,, Nechci na ní."

,, Rozmlouvals jim to?"zeptal se a já kývl.,, A oni nepovolili, že?"Tentokrát jsem zakroutil hlavou.,, A jako to nepodepisuješ žádnou smlouvu o tom ty sám neboooo?"

,, Nevím, jak to funguje,"přiznal jsem a pokrčil rameny.,, Babička s dědečkem mi vyčítali, že ani neberu antidepresiva, že se sebou nic nedělám. Jenže jak jim mám vyhovět, když mě do toho přímo nutí?"Opět jsem začal jíst.,, Ještě k tomu do toho tahali mé rodiče, že by udělali to samé. Můj otec mě chtěl poslat na psychinu už jen když jsem na něco zapomněl."

,, Tvůj otec byl idiot,"zamumlal a já se na něj podíval. Ovšem ne tak, že bych mu tímto říkal, aby tak o něm nemluvil. Souhlasil jsem.,, Hele. Je pravda, že by ti to nějakým způsobem pomohlo, ale je zase blbost to řešit za tebe. Ty sám bys měl za nimi dojít s tím, že to chceš zkusit, že do toho jdeš. Já bych se na tvém místě taky bránil, mysli však na tvé prarodiče, ano? Sám se na tebe nedokážu dívat, jak se neustále trápíš už rok a půl. Je mi líto, že se ti přihodilo to, co se ti přihodilo, ale musíš sám pochopit, že takhle svůj život nemůžeš šťastně dotáhnout do konce."

Mlčel jsem, zatímco jsme oba dál v tichosti jedli. Měl pravdu, nemůžu takhle dál žít, avšak nejsem připravený nastoupit na terapii, řešit to, co způsobila před rokem a půl autonehoda. Není to přeci jen moc na sílu? Nejradši bych se sám zotavil z tohoto trauma, ale jak když mi to neustále každý strká pod nos? Chci se s tím vyrovnat sám, když to nechám plavat a nebudu to tolik řešit, vyřeší se to samo. Nějak.