Love That Heals [m.yg x p.jm]

25.

16. ČERVENCE (O DVA MĚSÍCE POZDĚJI)

Začaly prázdniny a s nimi spoustu nových věcí. Například právě teď jsem již podruhé venku s Rosé. Ano, tentokrát jsme si sedli v kavárně tak, jako na začátku července. Po tom, co se před dvěma měsíci po mně vyjela v knihovně, se mi omluvila a začala se opět chovat normálně. Svedla to na to, že má momentálně těžké období. A tak jsme po ukončení školy zašli do kavárny.

Přesto, když se na ni dívám, nic necítím. Přijde mi, že ona si to neuvědomuje a myslí si, že je můj smysl života, nevím proč, ale prostě mi to tak přijde. Všímám si toho, jak se přede mnou pomalu až nakrucuje, hrabe se ve vlasech či se ke mně dokonce naklání svým velkým výstřihem, slovně se nehorázně otravně nabízí a nutí mě k tomu, abych s ní neustále mluvil. A já neměl nejmenší zájem, ani o její výstřih. Nebudu lhát, můj nezájem mě děsil.

,, Je prostě divný, že jdeme do čtvrťáků a budeme maturovat. Nepřijde ti to děsivý?" mluvila dál a dál.

,, Jo, to jo."

,, Třeba už během maturity budeš běhat jak laňka!" zasmála se.

Jen jsem se nakřáple usmál a podíval se pod stůl na svou protézu. Dostal jsem ji měsíc a půl zpátky. Celá má terapie šla naprosto v pořádku, nic se nemuselo prodlužovat. Když jsem ji dostal a mohl si ji poprvé dát na nohu, měl jsem takový ten pocit, že se opravdu něco děje, že ty sezení a snaha o návrat do běžného života, jaký jsem měl předtím, se přeci jen vyplácí.

Potlačil jsem úsměv a znovu se zaměřil na Rosé. ,, Nechceš třeba příště do kina nebo někam, kde už to je odvážnější?"

,, Odvážnější?" nechápal jsem a lehce svraštil obočí.

,, No jakože někam, kde už bychom se mohli víc posunout v našem přátelství. Chodíme do knihovny a do kavárny, mohli bychom na nějakou akci. To snad ustojíš, ne?" prohlásila a já se nestačil divit. Spěchala na všechno, mluvila neskutečně spontánně. Zároveň úplně ignorovala to, že na akce nechodím a žiju prakticky jinak. Přestávalo mě to bavit.

,, Rosé, víš, že na akce nechodím."

,, Bude to něco menšího. Musíš se zařadit do kolektivu, než budeš opět normálně fungovat," přesvědčovala mě dál. ,, Myslím to s tebou dobře. Každý teenager by chtěl mít mnoho kamarádů, chodit na akce, popíjet alkohol a dělat kokotiny. Takhle to dělají všichni normální teenageři." Normální?

,, Tak zřejmě nejsem normální teenager," usoudil jsem a napil se brčkem limonády. Rosé si elegantně objednala ledovou kávu.

,, Tak ho z tebe uděláme," zazubila se.

,, Asi nemám zájem, takže mě do toho nenuť," zamumlal jsem a po celkem dlouhé době se ji zpříma podíval do očí. Do té doby jsem vždy pohledem jen tak přejel přes její obličej, její slova mi byla tak nekomfortní.