Zhluboka Dýchej

(12) Tentokrát i s jazykem

Konečně se dostanu na střechu. Nadechnu se a snažím se nekoukat dolů. Dan vyleze chvíli po mně. Chytne mě kolem pasu.
,,Klidně můžeš nachvíli zavřít oči jestli máš strach, držím tě."
Oči mírně přivřu a on mě dovede ke kraji střechy. Posadíme se.
,,No tak co chceš?" Konečně otevřu oči.
,,Zvládla bys sem vylézt sama?" Zeptá se.
Zamyslím se a pak odpovím. ,,Asi jo, proč?"
,,Tak dneska v 9 sraz tady." Odpoví a koukne se do dálky.
,,Nevím co máš zase v úmyslu, ale dobře budu tady." Odpovím.
Chvíli si ještě užíváme výhled, pak Dan řekne. ,,Měli bychom jít, bude zvonit." Zvedne se a podá mi ruku.

Slezeme zpátky dolů. Ostatní už nás vyhlíží.
,,Kde si byla?" Zeptá se mě Denny.
,,Na střeše." Odpovím a všichni se vydáme do třídy. První hodinu se opět řeší výlety. Učitelé se rozhodli, že je ještě teplo a tak by nám prospělo jet do přírody co v nejdřívější době. Jedou ale jen lidi ze druháku a ze třeťáku. Ti co jsou v prváku už byli na adapťáku a čtvrťáky to stejně nezajímá. Vyjíždíme ve středu ráno a vracíme se v pátek večer. No aspoň se nebudeme učit a příroda mi nevadí.

Po škole
Dneska po škole nemám žádné plány, a tak vyrazím rovnou domů. Mám čas si vklidu nachystat věci na školní výlet. Zítra se ještě stavím do obchodu pro nějaké jídlo a budu mít vše. Neberu si nic extra. Přeci jen to je výlet do přírody. Takže hlavně mikiny a tepláky. Pustím si k tomu písničky aby mi čas utíkal rychleji a najednou je 7. V kolik že tam mám být... v 9? Cesta do školy trvá pěšky asi půl hodiny. Trochu se projdu no. Hodím na sebe něco teplejšího, učešu se a jdu dolů za rodičema. Oznámím jim školní výlet a že jdu ven. Chvíli si povídáme, ale pak už musím jít. Slyším jak na mě taťka volá. ,,Buď opatrná Vanesko!"
,,Neboj!" Odpovím a vyrazím ke škole.

Už je tma a nevidím ani hovno. A to mám lézt po žebříku. Chytnu se ho a nešťastně si povzdechnu.
,,Achjo, že já jsem se na to nevysrala." Pomalu šplhám nahoru. Navíc jestli nás tady někdo chytne, tak můžu na školní výlet rovnou zapomenout. Posledních pár stupínků a budu nahoře. Díky bohu jsem se nezabila. Rozhlédnu se kolem nikoho nevidím. Dan tu nejspíš ještě není. Sednu si na ten kraj střechy, kde jsme seděli i ráno. Musím uznat, že výhled je odsud krásný. Ta mými zády se ozve zvuk. Někdo leze po žebříku. Jestli to není Dan tak můžu rovnou skočit dolů.
,,Ehmm." Ozve se.
Pomalu se otočím a ueví se mi, když zjistím, že je to on. Jednu ruku má za zády a druhou mi nabídne, abych se zvedla.

Pomůže mi nahoru.
,,Díky že jsi přišla." Usměje se a vytáhne růži.
Vezmu si ji od něj a políbím ho na rty. Chytne mě kolem pasu a přitáhne blíž k sobě. Já mu dám ruce kolem krku. Tentokrát je řada na mě. Začnu se rty pohybovat a on se okamžitě přidá. Pak se odtáhneme, ale ještě chvíli se koukáme do očí.
,,Ani nevíš, jak mi to chybělo." Řekne a znovu spojí naše rty. Přidá k tomu i jazyk a to už je pro mě něco nového. Zezačátku je to trochu divné, pak se ale přidám a cítím se jako v ráji. Kéžby to nikdy nezkončilo... Pokračujeme dokud nám nedojde dech. Nakonec se posadíme a sledujeme nádhernou oblohu.

Škoda že tento den musí skončit...
Bohužel přijde čas loučení, vážně se nechci vrátit domů, ale rodiče by měli strach.
,,Už musím jít." Pošeptám a zvednu se. On se zvedne taky, ještě jednou mě políbí a pak začneme lézt dolů.
,,Chceš doprovodit?" Zeptá se když stojíme opět na zemi.
,,To je dobrý." Odpovím s úsměvem a vydám se domů.
Celou cestu si zpívám a koukám na oblohu. Už je úplná tma. Ulici osvětlují jen pouliční lampy. Za normálních okolností bych měla strach, teď na něj nemám čas ani pomyslet.

Dorazím domů všichni už spí. To se dalo čekat. Převleču se a lehnu si do postele. Nechce se mi vůbec spát. Dana mám plnou hlavu a mozek mi nedovolí myslet na něco jiného. Ozve se zaklepání na okno. Tentokrát jim to nemám za zlé.
,,Denny?" Zeptám se.
,,Nejsem Denny." Odpoví černá postava za oknem.
,,Tak Tome?"
,,Ani Tom."
Zamyslím se, vím že je to klučičí hlas... ,,Same!?"
,,Ani Sam..." Odpoví.
Už vážně nevím, nikdo jinej asi neví kde bydlím, leda že...