Get The Girl // h.s. (CZECH TRANSLATION)

44

„Ne, musíš, musíš to držet takhle," řekl Roman a vzal si ode mě joint. Sledovala jsem, jak si ho přiložil ke rtům, potáhl, pár vteřin zadržel dech a vydechl. Jednou zakašlal a podal mi ho zpátky. Zopakovala jsem Romanovo chování, napodobila jsem ho, zadržela jsem dech a začala jsem kašlat, Roman se tomu zasmál.

„Myslím, že bys možná měla zůstat u pití."

Měl pravdu, pořád jsem byla střízlivá a pamatovala jsem si veškeru konverzaci s Vincentem. Vzala jsem flašku vína a zaklonila jsem hlavu, trpkosladká tekutina mi tekla do krku. Naprosto jsem znemožnila skleničky. Roman a já jsme odešli pár mil od domu a party, seděli jsme na lavičce pod ovocným stromem.

Hádala jsem, že důvod, proč jsem se naprosto nesložila, byl Romanův kouř z jointu a víno.

„Co tě přimělo mě najít?" zeptal se Roman a vyfoukl kouř.

„Raději bych neodpovídala," řekla jsem upřímně. Celý význam byl, abych se pokusila zapomenout na to, co se stalo před hodinou.

„Ta oslava je nudná," řekla jsem.

„Jo," zavýskal Roman. „Ale můj otec a Vincent jsou roky dobří přátelé, ještě déle, než jsem na světě, tak hádám, že to je důvod, proč jsem tady."

Uvědomila jsem si, že jsme s Romanem seděli v naprostém tichu, no, kromě toho, jak mě učil pořádně kouřit joint.

„Omlouvám se, nikdy jsem se nezeptala," začala. „Kolik ti je?"

„Vážně?" nakrčil nos, přetočil oči a opřel si hlavu o kmen stromu. „Je mi dvacet dva, původně jsem z Kalifornie, než mě matka vykopla z domu a teď žiju s tátou. Je to odpověď na tvé otázky?"

Zahihňala jsem se a přikývla jsem. Než jsem mohla znovu promluvit, připojil se k nám muž, který se jevil jako Romanův táta, protože Roman rychle odhodil joint.

„Ah, Romane. Vidím, že ses už seznámil s Valentinou, dobře. Jsem rád, že trapné představování není třeba." Natáhl ke mně ruku. „Vincent mi o tobě hodně vyprávěl."

Potřásla jsem si s ním rukou a cítila jsem na sobě Romanovy oči.

„Nemyslím si, že o mně ví dost, aby o mně říkal lidem," řekla jsem, aniž bych zněla jako moc velká potvora.

„Vincent je tvůj táta?" zeptal se Roman.

„Můžeš nás na vteřinku omluvit, Valentino? Rád bych mluvil se svým synem o samotě."

Bez dalšího slova jsem přikývla, vstala jsem z lavičky a šla jsem k domu. Země byla jemná, jak jsem šla, a věděla jsem, že jsem nebyla ve stavu jít kolem lidí, tak jsem šla zadními dveřmi přes kuchyň. Překvapivě tam bylo prázdno, ne jako ráno.

Na stole byl tácek plný martini, vzala jsem si jedno. Nebyla jsem dost unavená, abych se vrátila do svého pokoje, ani jsem tam nechtěla jít. Připadalo mi, že jsem tam byla od svého příjezdu a pořádně jsem si neprošla dům, který hodně připomínal muzeum.

Bylo divné jít sama, zvykala jsem si na to, že jsem měla Harryho za zády. Když jsem o něm mluvila, neviděla jsem ho dobrou chvíli. Se skleničkou martini v ruce jsem volnou rukou přejížděla po zdi. Nevěděla jsem, kolikrát jsem musela zahnout, ale teď jsem byla v chodbě s velkými hnědými dveřmi na konci. Chystala jsem se zabočit doprava, když jsem uslyšela nějaký zvuk.

Vypila jsem martini a odložila jsem skleničku na lavičku a následovala jsem ten zvuk. Dveře byly otevřené, a když jsem k nim došla, jasně jsem slyšela steny. Chtěla jsem se otočit a odejít, ale ruce mě předběhly, když jsem otevřela. Před sebou jsem viděla Gizu, tu holku, co jsem potkala, když jsem sem poprvé dorazila. Byla uhnutá přes nějaký pult a sténala.