Forbidden Love

Kapitola 1

„Ano! Konečně jsem se dostala do třídy B!" křikla jsem, když nahlásili moje jméno do třídy B. Všechno je to zvláštní. Jsou dva spolky, zajímá mě, proč není jeden, sem tam jsem zaslechla o nějaké válce či co... Proč by se mělo bojovat? Když v minulosti byl jenom jeden spolek. Nikdo mi to nechce vysvětlit. Máme jen přísná pravidla, nesmíme se stýkat s nikým v druhém spolku a už vůbec nesmíme přestoupit. Ale taky je nesmíme nijak chránit... Nebo zachránit před smrtí, prý si ji zaslouží, ale jsou to přece normální lidé... teda spíše ninjové jako my... Stejné pravidla platí i pro ně... Všichni lidi, spíše teenageři, co tu jsou, nemají rodiče. Tak nás jednoduše využili a teď kysneme tady. Učíme se různé techniky od Genjutsu, Ninjutsu až po Taijustu. Máme šest tříd. První třídou je třída E. Je pro studenty, což znamená děti, kterým je třeba deset let. Potom třídy D, C, B a A. Do třídy úrovně A patří většinou velitelé spolků. Ale taky je tady třída S. Vždy jsem chtěla vědět, kdo do ní patří. Jsou tam prý ninjové (čte se to: nyndžové, pro ty kdo to neví :) :D) s nejlepšími schopnostmi. Umí skryté techniky, o těch se tady ale nesmí mluvit. Nic moc tu nechápu, a to už tady jsem od svých deseti. Teď je mi patnáct a pořád skoro nic nevím. Skoro nikdo tady nic neví, kromě velitele a učitelů. „Vítej ve třídě B. Blahopřeju ti." Řekla nějaká slečna okolo devatenácti let. „Arigato." Řekla jsem. „Jak se jmenuješ?" zeptala se. „Nakama Rinako..." odpověděla jsem. „Vítej Rinako. Já jsem Nitta Hosuzu, tvoje nová učitelka. Říkej mi Nitto." „Dobře..." odpověděla jsem černovlasé slečně. Cvičíme v takové velké budově, je tu i menší rozhledna, ale tam nemůžeme, je tam stráž, kdyby náhodou někdo z druhého spolku se vloupal na naše území. Prý jsou nebezpeční, ale nevím proč... Jsou to stejní lidi jako my. Taky byli součástí spolku, dokud se jeden spolek nezměnil ve dva. „Rin!!" křičel na mě někdo. Ten hlas jsem hned poznala. „Kurumi..." řekla jsem. Malá bělovlasá dívka mě objala, tak silně, že mě málem udusila. „Taky ses dostala-" „Ano!" křikla dívenka a utíkala za instruktorkou. „Dobrý! Já jsem Sugihara Kurumi, říkejte mi Kurumi prosím!" řekla do davu žáků, či jak by je nazvala. Instruktorka se jí též představila a po chvíli, když se všichni žáci přiřadili do nových tříd, někdo ale zůstal ve staré, jsme se odebrali na cvičiště. Každá třída měla svoje vlastní. „Slečno Nitto?"přišla jsem o přestávce za mou novou učitelkou. „Co potřebuješ Rinako?" zeptala se. „Můžu se vás na něco zeptat?" kývla. „Proč se jeden bojový spolek rozdělil na ty dva, a proč se teď tak moc nenávidí?" zeptala jsem se opatrně. „Rin, nevím přesně, co se stalo, ale vím, že bychom o tom neměli mluvit." Odpověděla mi. „Za chvíli bude končit přestávka, běž se procvičit." Řekla a zahleděla se do monitoru. Šla jsem cvičit různé techniky. Umím lékařské techniky, ale i techniky z boje na blízku. Jsem jedna z pěti, kdo to dokáže, jak jsem zaslechla, dvě jsou tady a tři v druhém spolku. V našem jsem to já a ještě nějaká instruktorka, možná je to Nitta. Lékařskou techniku mě naučila moje máma. Taky sem chodila, její rodiče též zemřeli a tak musela chodit sem. Ve dvaceti letech, odtud mohou odejít všichni, kdo chtějí. Kdo chce, může tu zůstat a být třeba instruktorem, lékařem nebo lékařkou a dalšími takovými věcmi. Moje mamka tady dělala doktorku do dvaceti-pěti let. Pak se zamilovala do táty a odešla. Pak se vzali a narodila jsem se jim já. Potom umřeli a já zkysla tady. „Rinako, Rinááko, Rin Rin Rin." Zpívala si po cestě ke mně Kurumi. „Copak potřebuješ?" zeptala jsem se. „Sekla jsem se katanou... Není to moc hluboké, ale bolí to." Řekla mi. Kývla jsem a přiložila ruky na její ránu. Kolem mých dlaní se objevila zelená záře a Kurumiina rána se hojila. „Děkuji!" řekla a odběhla někam pryč. Měla jít radši na hudební, než sem. Šla by, ale někdo zabil její rodiče. Skoro všichni instruktoři říkají, že za smrt našich rodičů mohou ninjové z druhého spolku. Vsadím se, že to samé říkají i ve druhém spolku, ale zase že za to může náš spolek. Chjoo... Šla jsem trénovat. Sem tam za mnou někdo z mé bývalé třídy přišel, jestli mu nevyléčím nějakou ránu, jinak mě nechali cvičit do aleluja. Když jsme se odebírali do jídelny na svačinu, začala houkat siréna. Ta houká, jen když někdo z druhého spolku vstoupí na naše území, nebo se tu objeví nějaký démon. Ano, to jsem vám zapomněla říct. V tomhle světě, když existují techniky a tak dále, musí existovat i něco jiného, něco nadpřirozeného. Tím jsou démoni. Jsou to různé zrůdy, s různými tvary a velikostmi. „Zjevilo se sedm démonů na kraji našeho území a území druhého spolku, všichni ze tříd A i S ať se dostaví na to místo a démony zlikviduje dříve, než se dostanou do města. „Žáci! Všichni se odeberte do podzemí! Hned!" Ze tříd A i S je asi dvacet lidí, z toho je osm učitelů a zbylých dvanáct je ze třídy S, ti ochraňují našeho vůdce či jak bych to řekla. Prostě takový bodyguardi. Musela jsem se jít podívat, vždy nás ukrývají a já nevím, jak nějací ti démoni vůbec vypadají. Naše instruktorka, Nitta, tu zůstala a měla za úkol hlídat žáky. Uff... to bylo štěstí, hned by mě tam poznala. Dala jsem si černou šálu okolo krku a trochu i okolo pusy a vlasy si dala přes oči, abych vypadala starší a nešlo mi vidět tolik do obličeje a abych vypadala o trochu starší. Šla jsem nenápadně za třídou A. Vyběhli rychlím tempem ven a já je doháněla, štěstí bylo, že jsem hodně rychlá. Doufám, že mě nikdo neuvidí a nepozná. No, když tak přemýšlím, o sobě jsem vám toho ani moc neřekla... cestou tam vám o sobě něco málo řeknu. Takže, jmenuju se Rinako Nakama, to už víte. Je mi šestnáct a chodím do bojového spolku Tori no Chiraka, protože mi zemřeli rodiče, to taky víte... Mám dlouhé hnědé vlasy. Nejvíce zvláštní je, že když používám techniky blesku, někdy se mi zbarví konečky do bílé barvy. Je to zvláštní, ale neřeším to. Mám asi metr šedesát. Jsem docela štíhlá, ale nevypadám jako anorektička. Poslední, co bych k sobě dodala, je asi to, že mám fialovo-modré oči, na slunci jsou ale spíše víc do fialova.

Následovala jsem je dál, byla jsem už hodně udýchaná. Běželi jsme asi hodinu vkuse a nezpomalovali, naopak zrychlovali. Potom jsem je spatřila... démony. Byli různí, ale strašidelní. Držela jsem se opatrně za stromy a sledovala, jak bojují. Všimla jsem si i nějakých lidí, které jsem nikdy neviděla. Nebyli z našeho spolku. Museli být z toho druhého... bylo jich tam asi tolik kolik nás. Sledovala jsem jejich boj, sem tam použili i nějaké techniky. Ladně se vyhýbali útokům démonů. Z mého obdivování mě přerušil jeden z démonů. Strom, za kterým jsem se schovávala, ten démon jednoduše vyvrátil. Šel po mě. Nevěděla jsem, co mám dělat. Stál přede mnou asi dvou, ne-li tří metrový démon. Připadal mi trochu jako mínotaurus, o kterém jsme se učili, ve třídě E. Ukazovali nám různé démony a příšery, vždy k nim pak něco řekli. Měl v ruce obrovskou katanu. Zvedl ji a chystal se mě seknout, neměla jsem nic, čím bych se ubránila. Moje techniky by byli asi nic... Démony dokáže zabíjet jen třída A a S... Třída B taky, ale jen nějaké malé... Dala jsem ruce před obličej a čekala, kdy zemřu...

Mezitím:

Pohled Kurumi

„Rin!" křičela jsem a hledala hnědovlásku. „No tak! Rinako! Kde jsi?! Tohle není sranda!!" nic. Nikdo se neozýval. Hledám ji už dobrou půl hodinu. Nemůžu ji najít už od té doby, co vyhlásili ty démony. „Kurumi? Koho hledáš?" ozvala se za mnou slečna Nitta. „Huh? Slečno Nitto, nemůžu najít Rin... Bojím se, že šla za třídou A a S. Bojím se o ni." Řekla jsem, div jsem se nerozbrečela. „Stratila se mi z dohledu od té doby, co byli nahlášeni ty démoni." Dodala jsem ještě. „Ksakru! Musím za ní!" křikla Nitta a rozběhla se neznámo kam. Běžela jsem za ní a chvíli ji sledovala. Mluvila s nějakým chlápkem okolo třiceti let. Nevím, co říkala, nerozuměla jsem jí. Chlápek kývl a Nitta běžela směrem ven. Šla za Rin. „Doufám, že vrátíte bez úrazu." Špitla jsem si pro sebe.

Pohled Nitty:

Běžela jsem jako o život. Rin je velmi silná, ale nedokáže porazit démony, zatím. Mám ji v oblibě, je to zvláštní osoba. Má v sobě něco tajemného. Umí stejně jako já lékařskou techniku, a zároveň může bojovat. Nesmíme ji ztratit...

Zpět k místu démonů

Pohled Rin:

Zavřela jsem oči a čekala. Slyšela jsem zařinčení katan. Bolest nikde. Otevřela jsem oči. Přede mnou stál hnědovlasý kluk. Nemohla jsem odhadnout kolik mu je, stál ke mně zády. Odrazil katanu příšery a rychle se otočil na mě. Měl modré temné oči, mohlo mu být okolo sedmnácti až osmnácti let. O moc starší jak já nebyl. „Zmiz." Řekl a otočil se zpět k démonovi. „Počkej kdo-" „Sakra zmiz!" řekl ještě jednou a dál bojoval s démonem. „Rinako!!" slyšela jsem, jak volá někdo moje jméno. Podívala jsem se tím směrem. Byla to Nitta. Takže už to zjistila. Přiběhla ke mně a popadla mě za ruku. Otočila se a utíkala i se mnou zpět do cvičiště. Teda, je to cvičiště, ale máme tam i své pokoje. Když jsme byli dostatečně daleko od místa démonů, zastavila se. „Tohle už nikdy nedělej! Rozuměla jsi?!" křikla. „Ano, omlouvám se." Řekla jsem a sklopila pohled k zemi. „To už je jedno. Slib mi, že už nikdy bez mého dozoru nikam ven nepůjdeš." Řekla mi už normálním tónem. „Ano." Řekla jsem a zase jsme se rozběhli ke cvičišti. Cestou jsem hodně přemýšlela. „Ten kluk... byl z druhého spolku, proč mě teda zachránil? Všichni říkali, že jsou to vrazi, že nás oni zabíjejí, ale tam bojovali spolu... On mě zachránil. Nechápu nic, co se tady děje. Musím tomu přijít na kloub!"

„Rin!!!" křičela na mě bělovláska z dálky. Přiběhla a objala mě. Na pokoji jsem si vyslechla půl hodinové kárání. To byla zase otrava. „Rozumíš? Ať už se to nikdy neopakuje." Tohle byla její poslední slova. Kývla jsem, i když jsem ji vůbec neposlouchala. Pořád jsem přemýšlela nad tím klukem... Kdo vlastně je?

Hotovo! Dopsáno! Doufám, že se vám první dílek mojí nové story líbil :D :) Napište komentář, jestli mám pokračovat, nebo to mám zahodit :) Každý komentář, votes a shlédnutí mě potěší! :3 Ještě gomen za chyby atd. :D :) Nechtěná láska vyjde zítra a nebo v pondělí ;).. Na obrázku je Rin x3

P.S.: Kdo už to četl... změnila jsem trošku vzhled Rin, jelikož mi to moc nesedělo.. Takže se potom nedivte, když nebudou obrázky sedět na postavy :D.. ;)