Forbidden Love

Kapitola 12

 „Bré ráno." Špitla Asami. „Dobré." Pozdravila jsem ji a převlekla se z pyžama. Kurumi už byla venku u ohniště a povídala si s jedním klukem. „Dobré ráno." Řekla jsem jim a vzala Kurumi kousek chleba. „Dobré a nejez mi moje jídlo." „Ale jo..." zasmála jsem se a šla se umýt. „Čus." Pozdravil mě Yuichiro. „Hoj." Odpověděla jsem mu a opláchla si obličej. „Zítra DUO, těšíš se?" „Jo. Docela. Doufám, že vyhraješ a utkáš se se mnou." Zašklebila jsem se a něj a on mi úšklebek oplatil. „Na to bych se měl ptát já."

Bylo docela chladno. Trénovala jsem na dnešní souboj. Jsem si vědoma toho, že to nebude jako před tím. To bylo docela lehké, ale teď se utkají ti nejlepší z nejlepších.

Pohled Yuichira

Co bych teď dal za přítomnost alespoň Kazuko, ale pochybuju, že se ještě ukáže po tom, co jsem jí řekl. Nechybí mi, ale lepší by bylo se bavit s ní, než sedět a sledovat nebe. Jsem moc hyperaktivní na to, abych tu jen tak seděl. Musím něco podniknout. Rin šla trénovat, takže ji rušit nebudu. Možná bych mohl jít taky, ale to je až moc velká nuda. „Hej," pohlédl jsem na černovlasého chlápka přede mnou. Měl vlasy až po ramena a mírné strniště na bradě. „No?" „Máš jít cosi za velitelem." Tak jo. Beru zpět. Lepší bylo tu sedět a sledovat všechno okolo. Vstal jsem a šel hledat toho chlápka, který si myslí, že se něco víc, než my.

„Yuichiro, zlato, velitel je v chatce." Usmála se Kazuko. „Fajn." Ani jsem se na ni nepodíval. „Dobrej." Pozdravil jsem ho, bez jakékoliv úcty k němu. „Yuichiro. Posaď se." Řekl až po tom, co jsem se posadil. „Vidím, že se tu chováš jako doma. Je to neslušné." Varovně se na mě podíval. „Radši mi řekněte, proč jste mě zavolal." „Co nového si zjistil o té dívce? Nakama, pravda?" „Jo. Nic moc. Určitě toho vím míň než vy." Poslední větu jsem nesrozumitelně zamumlal. „Cože? Nenávidím mumlání. Takže to znovu řekni srozumitelně." Pokáral mě. Ano tati. Chtěl jsem se mu vysmát, ale rozmyslel jsem si to. „Říkal jsem, že nic nového jsem se nedozvěděl." Zalhal jsem. U mě lhaní nepozná ani „profesionál na lži". (Jojo... ještě nějaký úplně profesionální název?)

Po chvíli rozhovoru jsem si všiml nějakých papíru na stolku, který byl u dveří do sprchy. Ano, velitelé mají ve svých chatkách i sprchu, kuchyňku a podobně. Já taky, ale ne tak luxusní. Stejně je na tom nejhůř Rin, která má jen stan. Zasmál jsem se. Zpět do reality. Ty papíry, musím je vidět. Mohou být důležité. „Můžu si umýt ruce? Myslím, že by nebylo dobré, tady něco ušpinit." „První se tu chováš jak doma a teď máš strach, abys něco neušpinil? Ironie?" zasmál se. „Pravda, tak já si ty ruce otřu do sedačky." Řekl jsem a natáhl se k sedačce. „Nesahej na to. Běž se umýt." Podezřele se na mě podíval. Já dělal jako nic a přešel jsem ke dveřím do koupelny. Koutkem oka jsem se podíval na ty papíry. Byl to docela velký svazek. Byl na něm ještě jeden papír a tak nešel vidět název.

Cestou z koupelny jsem ‚omylem' o papír zavadil a spadl dolů. Vrchní chlap se na mě zlostně podíval. „Sorka." Zvedl jsem papír a dal ho zpět na ten svazek.

Po tom rozhovoru jsem si sedl zase na místo, kde jsem byl předtím. Zapřemýšlel jsem. Ty slova...

Před tím:

Zvedl jsem papírek a dal ho na ten svazek. Stihl jsem se podívat na název, který mě zarazil. Bylo tam jasně červenou barvou napsáno ‚Nakama Rinako'. Pod tím bylo napsáno skoro všechno o ní. Váha, výška, typ krve, schopnosti... Ty další papíry byly asi o její rodině a o schopnostech. „Jedná se o Nakamu," pokračoval chlap. „Chci, aby ses s ní utkal v čtveřici, kdy si vybereš protivníka." Dopověděl větu. „To ale neznamená, že to udělám." „Uděláš. Když neuposlechneš moje rozkazy, bude to mít své následky. Navíc jsem dovolil, aby se oba spolky mohly společně bavit. To jen kvůli tobě. Kdybys za mnou nepřišel, tak by to bylo jako minulý rok. Jen nepřátelé." Pořádně se nadechl. „Už to je tvá podmínka, takže toho nech, nebo vypukne válka." „Dobře..." zamumlal jsem, ale tentokrát mi bylo rozumět. „To je vše. Můžeš jít."