Forbidden Love

kapitola 3

 Pohled Nitty:

Vraceli jsme se zpět do naší základny. Rin jsem trochu pokárala, ale co samé jsem dělala i já. Též mi zemřeli rodiče, též jsem chodila do spolku a taky jako Rin jsem utíkala. Celou dobu jsem držela Rin za paže, do té doby než řekla: „Už mě můžete pustit." Pustila jsem ji, ale to byla chyba. Zanedlouho, když už jsem na ni nedávala takový pozor, se otočila a zase utíkala směrem k městu. „Rinako! Vrať se!" křikla jsem za ní. Ani se neotočila, utíkala dál. „Musím něco vrátit!" křikla a běžela pryč. Povzdychla jsem si. Mineko se na mě podívala. „Mám jí chytit?" zeptala se pak. „Ne, ona přijde sama... Taky jsem byla taková..." řekla jsem. Mineko se ušklíbla a šli jsme na základnu. Ten chlap byl v bezvědomí, nebo jednoduše usnul

Pohled Rin:

Utíkala jsem zase volná lesem až do městečka. Už se začínalo stmívat. Přes den to tu bylo jiné, než teď, večer. Chvíli zabralo, než jsem našla tu stařenku. „Dobrý den." Řekla jsem jí. „A! Nejste vy ta mladá dívka, co zachránila moji vnučku Asami?" řekla chraptivým hlasem. „Nevím, jestli se tomu dá říct záchrana..." řekla jsem a usmála se. „Ou... mimochodem, tohle je vaše." Dodala jsem a podala jí katanu. Vzala jí a přejela prstem po hrotu katany. „Nech si ji..." řekla mi s úsměvem. „Ale-" než jsem chtěla zamítnout, měla jsem katanu v ruce. „Nech si ji." Zopakovala přísněji. „Dobře..." nechtěla jsem, ale tady byla protestace zbytečná, stejně bych prohrála. „Jak se má Asami?" zeptala jsem se. „Už je v pohodě. Pojď za mnou, prosím." Řekla stařenka a já ji následovala k nějakým dveřím. Otevřela a pokynula mi, abych vešla dovnitř. „ARIGATO!" křikla dívenka, kterou jsem nedávno "zachránila". Přiběhl ke mně. „Arigato..." řekla a málem se rozbrečela. „Za málo..." řekla jsem jí s úsměvem. „Já jsem Rinako. Ty budeš Asami že?" „Ano, moc mě těší Rinako. Ještě jednou děkuji moc, že jsi mě zachránila." Řekla mi. „No... ráda bych tu zůstala a bavila se s tebou, ale povinnosti na druhé straně čekají." Řekla jsem a brala se k odchodu. Dívenka i ta stařenka mě doprovodily a já šla cestou do otravného spolku. Už byla docela tma, máme vycházky jen do deseti, nejspíše dostanu trest. „Na holku se umíš prát docela dobře." Ozvalo se za mnou. Zase mnou projela zima. Otočila jsem se a spatřila toho kluka s kapucí. „hmm... kdo jsi?" řekla jsem váhavě. „Nikdo." Řekl mi a šel ke mně blíž. Vytáhl si pistoli. „Co-co děláš?!" křikla jsem po něm. „Slib mi, že se nepohneš..." řekl klidným hlasem. „C-cože?! Ty mě chceš zabít a já se nemám hýbat?!" křikla jsem. „Nehýbej se, nebo to schytáš taky!" křikl po mě. Nakonec jsem poslechla. Vystřelil a kulka proletěla těsně vedle mého ucha. Za mnou něco křiklo bolestí, když jsem se otočila, byl tam malý démon a měl v hlavě zaraženou tu kulku. Po chvíli se změnil na prach. „Zabít jo?" řekl sarkasticky, ale výraz mě pořád kamenný. „Eto... Kdo vlastně jsi?" zeptala jsem se podruhé. „Nebudu se opakovat, jsem nikdo." Řekl mi stejnou odpověď. „Jak se jmenuješ?" začala jsem se vyptávat. Než jsem stačila mrknout, byl u mě. Chytil mě za bradu a dívali jsme se z očí do očí. Měl pořád tu kapuci. „Nemám jméno, nemám minulost, ani přítomnosti a ani budoucnost. Nemám nic. Jsem nikdo." Řekl mi kamenným výrazem a odtáhl se. „Fajn..." řekla jsem a otočila se k odchodu. Můj úmysl byl, že za mnou přijde, nebo mě zastaví, ale moc fantazíruju. Šla jsem zpět lesem až do té otravné základny. „Počkat! Kdyby to byl ninja, byl by v našem spolku, ale není... že by mu bylo přes 20? ne... to ne... to je kravina... že by utekl? Ne... to je taky kravina, hned by ho našli... A nebo... není on z-...z- druhého spolku?! Že by tu byl v utajení?! Že by ho pak nenašli?! Hahaha... Rin si tak směšná, když tak přemýšlíš. Jo... to je vážně nesmysl." Přemýšlela jsem. Když už jsem měla v dohledu naši základnu, zastavila jsem se. Naposledy jsem se otočila směrem k městu... „Zítra se budou dít nové věci!" křikla jsem v duchu. Ano, zítra začnu zkoumat město a všechno za ním. Nemůže tu být jen základna a město. Pokud se to podaří, prozkoumám i toho kluka a zkusím se vydat za hranice našeho spolku, čili na území druhého spolku!

Vešla jsem dovnitř. Tam na mě už čekala Nitta. „Máš pět minut zpoždění!" křikla po mě. „Gomen! Byl tam malý démon!" křikla jsem jako výmluvu. „Démon?! U města?!" zeptala se nevěřícně. „Ano... zabila jsem ho." Kdybych řekla, že ho zabil ten kluk pistolí, nebylo by to dobře. Pistole jsou lidské a na démony... ale kde ji vzal? Ve spolcích se dávají? „Démoní zbraň by byla lepší..." řekla mi Nitta. „Démoní zbraň?" „Ano. Ve městě se používají démoní zbraně, jsou klasičtější, než katany. Katany hned prozradí, že jsi ninja. Kdežto démoní zbraň je jako normální. Lidi v tom na rozdíl od nás a démonů nepoznají rozdíl." Vysvětlila mi. „Aha... a démoní zbraně se dávají ve spolcích?" zeptala jsem se. „Ano, ale ve třídě S." řekla mi. To potom musí znamenat... že je ve třídě S! Proto jsem ho nikdy neviděla! Je asi u nás teď. Proč se ale potuluje venku? „Aha..." „Ale jsou i ve třídě A. Já mám taky jednu." Řekla mi. „Vážně? Ukážeš-" „Nemůžu." Odsekla. „Proč?" „Nevím, prostě vám to nemůžeme ukazovat do doby, než budete fyzicky i psychicky připraveni bojovat." Řekla a já přikývla. „No! A teď do postele!" křikla a já odběhla na pokoj. Pomalu jsem otevírala dveře, ale začaly vrzat a Kurumi se vzbudila. „Rin?!" chtěla zakřičet, ale jak byla ospalá, tak jen šeptala. Odkašlala si a spustila: „Kde jsi jako celou dobu byla? A proč jsi mi nic neřekla?!" začala. Ajaj... tohle bude na víc jak hodinu...Nemůžu jí říct, že ve městě, chodila by se mnou a nemám na to chránit sebe a ještě ji. „Většinou jsem se potulovala před základnou a cvičila v našem parčíku." Odpověděla jsem. Ano, máme před základnou malé bojové hřiště, nebo jak bych to mohla nazvat. Ale může tam jen ten, kdo to má svolené. „Aha... A to ses vrátila až teď?!" Bože! Proč mi dává takové otázky. „Ano..." „Máme vycházku jen do desíti." „Právě, já došla o pár minut později a vyslechla si Nittino kárání." Vymluvila jsem se. „Aha... takže nemá smysl tě kárat po druhé že?" zeptala se. „Ani ne no..." řekla jsem a než stačila něco říct, odebrala jsem se do koupelny. Okoupala jsem se a šla zpět do pokoje. Kurumi konečně spala. Všimla jsem si, že si nerozpletla copánky, které vždycky nosí. Ráno bude mít vlnité vlasy a bude zase zuřit... Chtěla jsem jí je rozplést, ale nechtěla jsem ji vzbudit. Lehla jsem si na postel a přemýšlela o tom klukovi. Kdo to vlastně je? 

Gomen jako u Nechtěné lásky, že dílek vyšel tak pozdě... Vážně nemám moc čas... :/ Navíc je venku hrozně horko a zalezená doma se mi být nechce, takže gomen... Pak ještě gomen za chyby apod. ;) vždyť to víte. :) Doufám, že se vám moje nová povídka zatím líbí! :) Když tak napište do komentářů ;)... Je to teprve začátek, já vím, ale chci znát váš názor, jestli se vám zatím líbí :)... Jinak těšíte se na prázdniny? Já příšerně! Sayonara školo! Yokoso (Yokoso - vítejte) prázdniny! Dopředu děkuji za votes, shlédnutí a komentáře (pokud nějaké budou XD)

P.S.: Na obrázku je Kurumi :D :3 A její "copánky"

SAYONARA zase u dalšího dílku! °-° ☺☻