Forbidden Love

Kapitola 5

Ráno jsem se vzbudila kolem páté hodiny. Nebyla jsem sama. I Kurumi byla už vzhůru. „Dobré ráno Kurumi, jak to, že tak brzo?" zeptala jsem se. „Bré ráno Rin. Ani nevím, teď jsem se vzbudila." Řekla mi. „Jdu se okoupat-" „Slyšíš?" řekla a přiložila si prst ke rtům. Tím mi naznačila, abych byla zticha. „Ano... Dnes by se měl konat, ale nahlásili to hrozně brzo. Jenom třídy B, A a S tam jdou. Takže tady musí někdo zůstat a hlídat ostatní třídy." Řekl nějaký mužský hlas. „Dobře. Mám je vzbudit?" řekl ženský hlas, který jsem poznala. „To je-" chtěla něco říct Kurumi. Taky poznala Nittin hlas. „Vím." Odpověděla jsem a poslouchala dál. „Fajn. Začnete z tréninkem a okolo půl čtvrté se setkáme. Zítra začne utkání. Nesmíme přijít pozdě. Ten kdo nezvládne cestu, bude diskvalifikován a propadne do třídy C." „Ale-... Fajn." Řekla Nitta a rozešla se směrem k našemu pokoji. Rychle jsme s Kurumi udělaly, že spíme. „Budíček." Řekla Nitta. Já jsem se jakože probrala a Kurumi dělala, že ještě spí. „Vzbuď ji." Řekla Nitta a odešla. „Kurumi. Vstaň už." Řekla jsem a Kurumi se vzbudila. „Prosíme třídu B, aby se převlekli do tréninkového oblečení a šli trénovat. Hned po ranní hygieně a snídani." Řekl někdo v rozhlase. Rychle jsme s Kurumi šly do koupelny a umyly se. Převlekly jsme se, ale to už jsme si prorážely cestu mezi sem hrnoucí se lidi. „Z dovolením!" křičela Kurumi. Když jsme si konečně prodraly cestu a byly venku, šly jsme se najíst. Já se stavila ještě v našem pokoji a vzala si katanu s batohem. „Zase zdrhneš?" zeptala se Kurumi. „Jo... místo rozcvičky a běhání koleček kolem základny." Řekla jsem. „Nechceš mě vzít s sebou?" „Bylo by to nápadné, navíc... U mě je zvykem, že se vždycky vypařím. Na... tady máš vysílačku, zavolej mě, až začnete něco důležitého dělat." Řekla jsem jí a dala vysílačku. Kývla a já se u Nitty vymluvila, že půjdu trénovat dopředu. Vzala jsem jeden toast do pusy a nenápadně se vyplížila ven. Doufám, že ten kluk ze třídy S, bude ve městě. Tam jsem měla taky namířeno. Utíkala jsem rychle a spoléhala na Kurumi, že mi zavolá včas. Už jsem byla skoro u města. Bylo docela pěkné počasí. Peníze jsem s sebou neměla, což byla smůla, ale co už. „Dobrý, Rin." Ozvala se stařenka a po ní hned Asami. „Dobrý den! Ahoj Asami!" křikla jsem a běžela k parku, kde většinou sedá. Jelikož je z třídy S, musí o tom něco vědět. Teda... měl by. Nevím proč, ale něco mi říká, že ty slova předtím, naznačovali tohle. Stála jsem v parku a pohledem ho hledala. Nikde nebyl. „Hledáš mě?" ozvalo se za mnou. Na patě jsem se otočila a uchechtla se. „Přece jen jsi tu." Odpověděla jsem a zasmála se. Zrovna měl v pusy nějaké pečivo a nechápavě se na mě díval. „Potřebuji si promluvit." Řekla jsem a sedla si na lavičku. On si sedl vedle mě. „Co potřebuješ? Mám na spěch." Řekl. „Proč jsi teda tady? Proč jsi nezůstal u vás?" zeptala jsem se. „Už jsem tady zvyklej." Odpověděl a pozvedl ramena. „Zpět k té tvojí konverzaci, co po mě chceš?" zeptal se. „Jo. Nevíš náhodou, co se dneska koná? Všichni trénují a vůdci neříkají proč." „Jo, dneska je nějaké utkání či co. Vy z Béčka to nevíte. Jenom někdo z Áčka a všichni ze třídy S. Naši vůdci každoročně pořádají u nejstarší sakury nějaké utkání mezi třídami a spolky. Sice se nenávidí, ale tohle byla tradice, už když byli tenkrát přáteli. Je tam aréna, takže vyberou dva například ze třídy B a ti se utkají, ten kdo zvítězí, postoupí do dalšího kola, ten kdo ne, jednoduše vypadne. Je to asi padesát kilometrů odtud, což zabere asi čtyři hodiny, možná méně. A celou dobu utíkáte, takže doporučuju hodně vody. Ten kdo po cestě odpadne, musí se sám vrátit a propadne do nižší třídy. Samozřejmě se nemusí vrátit a může jej po cestě nějakej démon zabít, ale za to vaši učitelé nebo vůdci prostě neručí a upřímně je to všem u prdele." Vysvětlil. „To není fér! Ne všichni jsou tak dobří!" křikla jsem. „Avšak ten, kdo chtít nebude, nemusí tam jít. Může to rovnou vzdát. Nevím, co s ním pak udělají, ale myslím si, že půjde o třídu níže, ne-li o dvě." „Hm... Ten běh nás má zeslabit co?" zeptala jsem se. „Dá se to tak říct... Ale když se naučíš techniku, která ti pomůže, aby ses tak rychle nevysílila, tak budeš mít více energie na boj. A zapomněl jsem, že budete skupiny. Dají vám mapy a každá skupina půjde jinou cestou. To je další jakoby fáze tréninku. Ten kdo po cestě tam zemře, je to jeho chyba. Ostatní budou pokračovat. A navíc dneska bojovat nebudete, až další den. Ale spí se tam příšerně, takže sílu jako každé ráno mít nebudeš a taky budeš blbě spát." Řekl mi. Už mě to začíná štvát. „Takže to shrnu, půjdete po skupinách, a když někoho zabije démon, tak to bude jeho chyba. Ti nejsilnější budou pokračovat do nějaké tupé arény, kde se pak utkají s druhým spolkem. Pozor, ostatní skupiny jsou vašimi nepřáteli. Ten kdo tam dorazí nejdříve, dostane nějaké body plus. Vyhraje nejsilnější. Potom zase uběhneme padesát kiláků zpět a bude všechno jako dříve." „No... dá se to tak říct. Ale po boji budete přebývat týden ve stanech, co jsou tam, nebo si je vemete. Někdo samozřejmě bude moct jít dříve na základnu a někdo tam zůstane. Ti, co budou mít nějaké zranění, se tam budou snažit vyléčit, pokud ne, mají smůlu a budou je muset nechat tam. Buďto se nějakých zázračným způsobem zachrání, nebo zemře." To si ze mě dělají srandu?! Ano... vždycky to tu bylo tvrdé, ale tohle je brutální! „Jak to, že mi se s vámi nesmíme bavit, ale budeme se utkávat a i tam se s vámi bavit?" zeptala jsem se. „Při takovýchto akcích uzavíráme příměří, takže se tam můžeme spřátelit, ale pak jste zase nepřáteli." Řekl. „Pojď za mnou." Dodal. Vstal a šel někam, mě neznámo kam. „Kam jdeme?" následovala jsem ho. „Naučím tě techniku, po které nebudeš unavená při cestě. Myslím si, že na to máš i když jsi v Béčku. Utkají se tam jen ze třídy B, popřípadě A. Esko tam jen dohlíží, nebo léčí. Když se dostaneš do žebříčku 50ti nejlepších postoupíš do třídy A. Třída B, je vlastně jenom o tomto. Trénuješ na tohle utkání, ti co nebudou v 50ti nejlepších, budou dál trénovat ve třídě B a ti co budou, půjdou do Áčka." „Takže třída B je jenom o tomto, říkáš... To už jsem rovnou mohla do Áčka." Řekla jsem. „Jsou to pravidla. Kdybys byla tak dobrá, jako já. Béčko můžeš přeskočit. Já vlastně byl jen chvíli v Béčku, pak mě dali do Áčka... a pak do S. Na to utkání jsem šel už v Céčku." Začal se vychvalovat. „Jsme tady. Tady tě naučím techniku, po které nebudeš po běhu unavená." Řekl mi a sedl si na zem. Začal meditovat. „Co děláš?!" křikla jsem po něm. „Sedni si. Cílem je získat více síly, díky tomuhle, pak uděláš jen pár znaků a technika je hotová. Zní to lehce, ale hodně se unavíš při skladování síly. Což bys neřekla." Vysvětlil a já zopakovala to, co před chvílí udělal on. Měl pravdu, při meditování a sbírání síly jsem se docela unavila.