Forbidden Love

Kapitola 7

„Ha-na-Hanako!" špitla jsem. „To není ona." Objevil se vedle mě Yuichiro. „Kde jsi-" Všichni jsou vzhůru. Je tohle další část tréninku? „Hej, je tohle další část tréninku?" špitla jsem nenápadně. „O tomhle nevím. Ale i tak pojď za mnou." Řekl, a když jsem chtěla něco říct, chytl mě za ruku a utekl. „Uviděli nás?!" „Pochybuju. Byl jsem neviditelný a tím pádem i ty." Řekl. „Co chceš?" řekla jsem pak. „Obnovit ti techniku. Pokud jde o trénink, tak zítra nebudeš mít dost síly na to, abys porazila ostatní." Vysvětlil a sedl si na zem. „Sedni se přede mě zády." Řekl mi a já jsem si k němu sedla zády. On mi vyhrnul tričko. „Co to děláš?! Baka!" křikla jsem po něm, otočila jsem se a chystala mu dát facku. On moji ruku chytil. „Co to-" „Máš na zádech škrábanec, není moc hluboký, ale přeci jen. Kde jsi ho vzala?" zeptal se. „Máš snad strach?" ušklíbla jsem se. „Ne. Jen se ptám. Když jsi zraněná, o to hůř se technika dělá." Řekl a pozvedl obočí. „Hm... Ani nevím, asi když jsem šla zabít Hanako." Zabořila jsem pohled do země. „Nezabila jsi ji. Šla jsi ji zachránit." Řekl a až teď pustil mou ruku. Ani jsem nevěděla, že ji drží. „Proč mě všude sleduješ?!" křikla jsem po něm. „Um... Gomene..." viním se za to, že jsem nedokázala zachránit Hanako... Takže se trochu neovládám, kéž bych byla silnější! „V pohodě. Sleduji tě, protože jsi zvláštní. Baví mě to." Řekl a dál už se tím nezajímal. Zase jsme začali „meditovat". Tentokrát to bylo rychlé, a dostavili jsme se zase na plac asi za deset minut.

„Takže, prohledali jsme les, ale nic jsme nenašli... Ani naše skupina S, což je zvláštní. Jediné vysvětlení je, že by křičel někdo z vás-" než to dořekla, ozval se zase křik a já si všimla, jak se něco blýsklo asi 25 metrů od tábořiště. Moje oči zrudly. Aktivovala jsem techniku, sharingan. Na dálku jsou mnohem lepší, ale tohle my zatím postačí. „28 metrů odsud. Malá skvrna, nedokážu rozlišit co to je. Vedle toho o něco větší." Špitla jsem Yuichirovi. On mlčel. „28,2 metrů. Malá dívka a démon. Dívka má neviditelnou techniku, která po deseti minutách vyprchá. Smí ji aktivovat po dvaceti minutách. Je to dobrá technika, ani ze třídy S, by takovou malou dívku s touto technikou neviděli." Řekl. Též používal stejnou techniku, ale takováto úroveň?! Co je zač? To co mě špitl, zopakoval nahlas a k tomu ještě dodal přesné údaje o tom, kde se dívka nachází. Třída S za ní hned vyrazila. Yuichiro už taky startoval, ale úplně stejná dívka, co mu řekla, ať nás hlídá, za ním zase přišla a usmála se. „Yui! Buď tak hodnej!" křikla. On se otočil a šel směrem ke mně. Ta slečna ho bouchla po zadku a řekla: „Hodnej kluk!" potom rychle zmizela. „Aaa! Kazuko! Já tě zabiju!" Byl červenej vzteky a i tím že ho bouchla. „Když tady takhle budu kysnout, v ničem se nezlepším! Možná v tom že mě budou najít jako nějakou chůvu!" křikl a kopl do kamene, který byl na trávě. Čekala jsem, že řekne „au" nebo něco takového protože s tím kamenem do ani nehnulo, ale on vytáhl pistoli a střelil do stromu, který byl od něj asi 10 metrů. Trefa, přímo doprostřed. Čekala jsem, že strělí do kamene, ale vybral si strom. Ale i tak... „Ta pistol, ta přesnost... Co je z-zač...?" ustoupila jsem o dva kroky dozadu. Lukostřelec, umí to s katanou, umí střílet... Nedává to smysl. Lukostřelba je na boj na dálku a katana se používá při boji na blízko... Pistole je na oboje... Co je zač?! Sakra! Nebo to je jenom obyčejný chlápek, co je prostě dobrý v tolika věcech? „Haló? Jsi tady?" zamával mi před rukou. „Hee!... E-eto... ano?" „Jinak, ta pistol je obyčejná. FN Five Seven... Mám i lepší... Ale ne u sebe." „Hee!?" Jsem mimo... „Kdo jsi...?" „Huh?" „Kdo... jsi?" zopakovala jsem. „Ztratila jsi paměť?" Zakývala jsem hlavou, že ne. „Moje jméno je Yuichiro Kishigawa. Jsem ze spolku Aisu-Tora. Je mi sedmnáct let. Chodím do třídy S a místo toho abych bojoval, tak tu dělám chůvu. Jsem docela tajnůstkář a nikomu nic neřeknu." Začal říkat, jakoby to měl naučené i pozpátku. Kishikawa? To příjmení jsem nikdy neslyšela. „Ale takto tě znám i já... teda až na to příjmení, ale jak to, že umíš boj na dálku i na blízko?" Zeptala jsem se. „Trénink." Odpověděl a nadzvedl ramena. Za chvíli se ozvala rána a křik. Mužský. „Do prdele!" křikl a někam se rozběhl. „Počkej!" chytla jsem ho za rukáv. „Jdu s tebou." On první váhal, ale pak přikývl. „Ústup!" křičeli z Áčka. Lidi s Eska nechtěli, ale nakonec ustoupili. „Co se děje?!" křikl Yuichiro. „Démon! Mega démon!" křikl někdo. „Cože?!" „Co je mega démon?!" zeptala jsem se. „Mega démon, je jeden z pěti démonů. Jsou největší a mají největší moc... Budeme muset ustoupit, když na to nezvládli lidi z Eska!" křikl a otočil se. „Srabe! Jenom proto, abys, sis zachránil krk, tak necháš lidi v táboře, aby tam ten démon přišel?! Je jedno, jestli budeme bojovat tady nebo tam!" křičela jsem. Chytl mě za ruku a utíkal směrem k táboru. Slyšela jsem řev démona. Ani jsem ho neviděla, to je tak obrovský? Vždyť někdy mají 20 metrů, ale to je maximum... myslím. V táboře už si brali zbraně a chystali se. „Sakra! Tenhle se neobjevil už padesát let!" křikl kdosi. Byl tam docela rozruch. „Vezměte si zbraně! Jsou na stole!" křikl někdo a všichni se tam nahrnuli. „Ksakru..." špitla jsem. „Uvidíš, co ti zbyde... Když tak ti něco půjčím, ale ty máš katanu ne?" „No... jo, ale katana mi na takového velkého démona moc nepomůže... Když je tak velkej, proč nejde vidět přes stromy?" zeptala jsem se. On zavřel oči. „Je odsud asi 126 metrů, ale to není tak moc velká vzdálenost. Ten démon není tak tupej. Když chce, dokáže se zmenšit o polovinu. Takže má jen nějakých 14 metrů a pak 28." otevřel oči a dodal, ať si jdu vybrat zbraň. Konečně tam bylo volno. Byli tam jen dvě zbraně. Nová suprová katana a starý meč. Byl docela dlouhý a těžký, ale pro mě to bylo v pohodě. Katana byla jako ta co už mám, ale trochu lehčí a tím pádem i rychlejší. Vzala jsem si ten meč. Katanu mám, nepotřebuji dvě. Navíc meč zmůže více, než katana. „Meč?" zeptal se Yuichiro. „Hm." Kývla jsem a vydala se do boje. Jsme rozděleni na tři strany. Levá, pravá a střed. Jedni útočí, druzí nám kryjí záda, třetí léčí. Já jsem pravá strana a útočím. Ti, kdo jsou na boj na dálku, tak se budou schovávat ve stromech a mířit. „Chcípni!" křikl Yuichiro, když už jsme měli na dohledu démona. Já jsem pravá strana a útočím. Yuichiro je levá strana a též útočí.

Teď začíná boj na život a na smrt!

Když jsme k němu přirazili, div mi nespadla čelist. Bych obrovský. Byl to něco jako být, ale modrý a asi 30 metrů. Měl rudé oči a rohy. A ještě k tomu obrovskou kudlu! Co je to?! Začali jsme. „Do útoku!!!" křičeli.

Bojovali jsme ze všech sil. Objevili se tam další démoni. Všichni měli své pozice, ale celé se to jaksi podělalo. Teď jsme nikdo nebyli na svém místě. „Pst!" špitl Yuichiro vedle mě. Ani jsem si ho nevšimla. „Když máš meč, můžeme udělat dvojitý sek. Myslím si, že ty si nejlepší." Špitl. „H-hai." Řekla jsem. Šli jsme před něj a vedle sebe se rozběhli. Ostatní se nám klidili z cesty. Myslím, že když použiju Chidori, tak možná to ovlivní i ten meč. „Chidori!" špitla jsem, když jsme se chystali zabít démona. Můj meč se rozsvítil modrou barvou a zářil. Rozběhli jsme se ještě více a vyskočili. „Chcípni!" křikli jsme zároveň s Yuichirem a sekli ho přímo do hrudi. Na jeho hrudi měl dva seky mečem ve tvaru písmene „X". Přeskočili jsme ho a dopadli na zem. Yuichiro na nohy a já se svalila na zem. Něco křaplo a já ucítila bolest v kotníku. „Ksakru..." špitla jsem. Démon spadl na zem. Kdyby nebylo Yuichira, démon by spadl přímo na mě a byla bych mrtvá. Po chvíli ale zase vstal. „Jak to?!" křikla jsem. „Dorazíme ho. Ty tu zůstaň." Řekl a dal palec nahoru. „Půjdu-" chtěla jsem říct, že půjdu s ním, ale hned jak jsem vstala, zase jsem spadla. „*Vzdych* Držím palce." Usmála jsem se a dívala se, jak toho mega démona všichni sekají, míří na něj šípy, nebo pistolí a spoustu dalších. Bylo nás asi 73, teda alespoň tolik jsem napočítala... Někteří se schovávali nebo zůstali v táboře, jednoduše to vzdali a tak byli vyřazeni a nepostupují do třídy A. Jednoduše za zbabělost byli diskvalifikováni. Ti, co se schovávali, alespoň pomohli s těma malýma. Sledovala jsem bedlivě všechno, co se odehrávalo. Někteří ninjové zemřeli. Když jsem sledovala Yuichira, jeho postoj a pohyby se úplně lišili od ostatních. „Víš, že se mu říká černý blesk?" zeptala se mě sestřička. „C-cože?! Komu?" „Kishigawovi. Tedy... Yuichirovi, pokud mu smím říkat jménem." „Ne, nevěděla. A proč se ptáte mě?" zeptala jsem se. „Ty s ním nic nemáš?" „Ne! Každý jsme z druhého spolku. Jenom tady jsme přáteli a vzájemně si pomáháme, protože to umíme s meči! Nic víc v tom není a ani nemůže být!" řekla jsem jí rázně. „Gomene! Gomen... Jen se uklidni." Ušklíbla se sestřička. „Ccc..." sykla jsem, ale naštěstí mě neslyšela.

Po boji:

Bitva trvala asi hodinu. Dorazila ho ta ženská, co vždycky řekla Yuichirovi, ať pohlídá mladé ninji. Samozřejmě jí Yuichiro pomohl. Za podpory Kurumi jsem dokulhala k tábořišti. „Poslouchejte! Celkově nás bylo okolo 132 lidí a z toho 30 lidí z Áčka a Eska. Teď je nás jenom 105, celkově. Zemřelo 5 lidí z Áčka a z Eska a 22 mladých ninjů z obou spolků. A 31 lidí bylo diskvalifikováno. Takže je nás jenom 72. A když odečtu lidi z S a A... Tak je jenom 48 mladých ninjů, což znamená, že musíme pozměnit plán utkání. Jelikož ve finále budou tři namísto dvou. Buď to někdo odstoupí anebo jednoduše změníme celý plán a tím sice i tradici, ale to vrchní pánové svolili. Takže-" „Pokud smím. Přihlásím se." Ozval se Yuichiro. „Ale- ale ty jsi z Eska!" „Ale pořád je mi tolik, co ninjův v Déčku ne? Kdyby to mělo být podle věku, tak soutěžím, i když jsem dobrej." Řekl a chlap polkl, ale přikývl. „Nechám si až DUO. Aby to vycházelo." Řekl a pak někam odešel. „No... naštěstí máme 25 lidí ze spolku Tori no chiraka a 23 lidí ze spolku Aisu-Tora... Takže to vychází-" Dál už jsem ho neposlouchala a dokulhávala za Yuichirem. „Co tě napadlo?" „Chci se s tebou utkat, takže se dostaň až do finále." „C-cože?! ...

Takže tady je další, trochu kratší oproti ostatním, dílek! Dalo mi to práci, abych to stihla, protože jsem psala i Nechtěnou lásku, ale slíbila jsem to. Takže svůj slib jsem dodržela. (Většinou tomu je jinak ale oukej!)... Doufám, že se vám dílek líbil a na obrázku je MEGA démon... Ano, můj úžasný název... Jinak to je myslím „boss" ze SAO :) (Ve skutečnosti má modré oči)... Gomene za chyby a arigato dopředu za přečtení apod. ;)! Mám vás ráda ;) :D... Zatím SAYONARA! 

P.S.: Od čtvrtka do neděle tady nejsem, takže další díl vyjde asi až v pondělí... Možná dřív, záleží na tom, jak to budu stíhat. ;)