Forbidden Love

Kapitola 8

„Chci se s tebou utkat, takže se dostaň až do finále." „C-cože?!" „Slib mi to." Řekl rázně. „Hmm... S-slibuju..." řekla jsem nejistě. Pak zmizel někde za chatkami. Utkat? Se mnou? Proč?! „Yuichiro!" křikla jsem a rozběhla se tam, kde jsem ho viděla naposledy. „Yuu!" křikla jsem znovu. Až pak jsem si uvědomila, že jsem mu řekla trochu jinak, než jsem měla. „Teda... Yuichiro..." řekla jsem. „Neslyšel. *Oddych*" špitla jsem si pro sebe a všimla si, že na je na zemi pistole, podobná, jako ta, kterou používá Yichiro. Vzala jsem ji, pak mu ji dám. Vydala jsem se zase zpět k davu. „-zápas bude pozítří, protože jsou velké ztráty a hodně diskvalifikovaných. Yuichiro se zúčastní až v poslední trojici a vybere si soupeře, ze třech, kteří tam zůstali. A pokud vyhraje, bude poslán do DUO." Řekl a dodal: „Rozchod. Připravujte se na boj. Začne zítra-" „Ne. Dnes. V pět hodin odpoledne." Řekl nějaký chlap a stoupl si na kmen, aby ho šlo vidět i vzadu. „Jak-" Chtěla jsem něco říct. Ale někdo mi dal ruku na pusu. „Nemluv." Odsekl vedle mě nějaký zrzavý kluk. „Tohle je ten vrchní chlap ze spolku Tori no chiraka... A ten co je vedle něj je zase od nás. Ze spolku Aisu-tora." Špitl tak potichu, že jsem ho skoro neslyšela. Ani jsem si toho druhého nevšimla. „Aha... Hele... ten boj, to budou dívky versus kluci? Nebo smíšené? Nebo holky proti holkám-" „Bude to náhodné. Dají nám čísla a pak vyberou náhodně dvě čísla a ty se utkají." Vysvětlil a poklonil se. Cože?! Všichni se poklonili, teda ještě klaní a já tu stojím. Ten zrzavý kluk mě stáhl dolů, takže jsem se taky už poklonila. „Vstaňte!" křikli pak chlapi zároveň. Na jejich povel jsme se zase napřímili, cítím se jako nějaká služka co se klaní králi. Úžasné. „Dnes v pět hodin odpoledne budete stát tady. Zatím si běžte pro čísla. Rozhod!" Šla jsem si pro číslo, jak řekli. Ten kluk měl oči do oranžové barvy a vlasy něco mezi zrzavou až červenou. Zase tam byla fronta, takže mi nezbylo nic jiného než čekat. Když se na mě dostala řada, chtěla jsem říct alespoň „Dobrý den", ale chlap jen řekl: „Tady to vyplň a tady máš číslo." „Dobře." „Další." Dodal a pak jsem odešla. Sedla jsem si u našeho stanu, sedla si na trávu a papír dala na stehno. Pak jsem začala vyplňovat jméno, příjmení, věk, třída, spolek, číslo a další údaje. Moje číslo bylo „28". „Slečno Rinako, pojďte za mnou, chci vás ošetřit. Máte vyvrtlí kotník, tak aby se vám lepší bojovalo. „To je v pohodě." Usmála jsem se a začala si léčit kotník sama. „Ou... A-aha..." řekla udiveně. „Ale ty nejsi lékařka, tak jak to, že máš lékařské techniky? A zároveň bojuješ?" „Víte, umím i lékařské techniky i normální." „A-aha..." řekla sestřička a odešla. Kotník už tak nebolel, normálně bych šla poprosit sestřičku, ale je tady mnoho zraněných, a když já se můžu i sama ošetřit, tak proč někoho žádat že? Yuichira jsem od toho, co přišli ti chlapi, neviděla. Kdo ví, kde je nebo co dělá? No... ovšem určitě někde trénuje. Taky bych měla... Je něco po osmé hodině ranní. Někdo jde spát, protože večer jsme bojovali s tím démonem... Ale já jdu trénovat. Odpočinu si až potom. Ještě předtím, než jsem zašla do lesa, tak jsem byla odevzdat vyplněný papír a pak v lese hledala nějaké místo, kde to není tak moc zalesněné. Jedno menší místečko jsem našla. Není velké, ale na trénink tak akorát. Začala jsem zkoušet všechny možné techniky. Dokonce jsem vyzkoušela i meč, který jsem použila na toho démona a pistol, kterou jsem našla na zemi. Na to, že mám pistoli poprvé v ruce, celkem slušně střílím. Udělala jsem si menší terč na stromě a jednou jsem se trefila do středu a dvakrát kousek vedle... No, ale taky jsem se asi pětkrát netrefila vůbec.

Začátek soutěže:

Za patnáct minut to začne. Kdo ví, s kým budu? „Ahoj..." řekl někdo vedle mě. „A-ahoj." Pozdravila jsem zrzavého kluka, kterého jsem už jednou potkala. „Těšíš se? Jinak já jsem Daiki." „Hm. Těším. Já jsem Rinako, ráda tě poznávám." Řekla jsem a podala mu ruku. Daiki... to jméno na něj sedí. V překladu to znamená „velká záře" a jeho zrzavé vlasy září z dálky. „Jaké máš číslo?" zeptal se mě. „Um... 28." „Já mám 22. Což znamená, že se spolu asi nesetkáme hned. Většinou to berou třeba sedmičku a třiadvacítku a podobně. Mno... Rád jsem tě zase viděl, uvidíme se v aréně." Mrkl na mě a odběhl pryč. Ještě pět minut.