Forbidden Love

Kapitola 27

Probudil jsem se až skoro v jedenáct hodin, Rin ležela na kraji postele a četla si tu samou knihu jako první den. Když jsem si vzpomněl na večer, začervenal jsem se. „Dobré ráno." Usmála se. Naštěstí ona neví, co se ten večer stalo a to je moje záchrana.

Dnes půjdeme omrknout spolek, jestli se tam něco změnilo. Zneviditelníme se, popřípadě kdyby nás odhalili, máme kouřové bomby.

„Já asi nechci." Převrátil oči v sloup. „Nemel a běž." Jen jsme si zbalili věci a čekali, až bude trochu pod mrakem. Dneska má pršet a to je dobrý způsob jak skrýt stopy.

Rin se zahleděla ven a něco pozorovala. „Pozor!" křikl Yamato a shodil Rin z postele na zem. Rychle jsem zavřel okno. „Šíp?!" křikl Yamato. „Někdo ví, že tu jsme." Špitla Rin. „Yamato?" dívala se Rin na jeho pravou ruku, kterou silně tiskl k boku. „A-ano?" „Ty krvácíš!" až teď jsem si toho všiml taky. „To nic není." Řekl. „Vyléčím tě." Zelená záře začala uzdravovat jeho zranění. „Zachránil jsi mě. Šíp by mi střelil do hlavy. Díky." Usmála se na něj. „Vidíš. Lepší bok než hlava." Zasmál se. Kývl jsem a Yamato začal balit ještě lékárničku. „Vzkaz je tu." Všimla si Rin. „Čti." „Mám vás. Ostatní taky." Sykl jsem a rychle zkontaktoval všechny, že nás někdo objevil. „Děláš si srandu?! Jsme převlečení!" Křikl Shiro. „Asi vím, kdo to byl." Vybavil se mi on. „Myslíš že...?" „Nemyslím. Já to vím." Začal jsem rychle balit věci. A nenápadně jsme se vyplížili z hotelu, zadním vchodem. Ten nebyl vidět ze žádné strany. Je sice chytrý tak jako já, ale pořád tu mám Rin, se kterou jsme ještě chytřejší. Yamato... no... ten je tu, jakože do počtu. I když jo, taky dost pomáhá.

Teď začala hra na kočku a na myš. Počítám s tím, že nás sledují i další lidi. Shiro a Kaori k sobě vezmou Asami, Suzume s Nittou vezmou Akira a pokusíme se utéct. Místo dnešního plánu, že půjdeme omrknout spolek, budeme zdrhat před lidmi z S. „Yuichiro? Kdo je on?" dostihla mě Rin, když jsme se potichu plížili lesem. „Potom ti to povím. Musíme se dostat sem." Ukázal jsem prstem na mapě. „Do jeskyně?" „Ano. Je to podzemní jeskyně, kde se dočasně ukryjeme. Pak přijdeme do starého města, které je za jeskyní. Nikdo jiný než já jsem tam nebyl, takže to bude pro všechny nové." Šeptal jsem tak, aby mě slyšeli jen oni dva. „Nechápu to. Jak může být za jeskyní město, když se to dá obejít?" tápal nad tím Yamato. „Nedá se to obejít, musel bys vyjít dost velký a hlavně strmý kopec. Okolo města je strmý kopec, jediná cesta jak se tam dostat je přes jeskyni, kde jsou i démoni." Vysvětlil jsem potichu a kontaktoval všechny, kde zhruba se jeskyně nachází. „Dobře, hlavně dávej pozor. Víš, co se stalo minule." Řekl Shiro. „Neboj se o nás. Zvládneme to. Setkáme se přes jeskyní." Řekl jsem v klidu. „Minule?" otázala se Rin po cestě. „Démoni s kouzly." „Zabili někoho?" sklopila pohled. „Skoro." Prudce jsem se zastavil, až se za mnou zaprášilo. „Sledují nás." Zatahal jsem Rin za ruku, abych ji popohnal. Yamato byl napřed.

Zaslechli jsme výbuch. „Bylo to kousek od nás!" křikl Yamato a ještě jsme přidali. Po něm další a další. „Jste všichni v pořádku?" promluvil jsem ke všem přes techniku. „Ano. Je to blízko u vás. Dávej pozor." Řekl Shiro a Nitta k tomu dodala: „Od nás je to daleko."

„Blik. Mám vás." Před námi se objevil kluk s tmavě fialovými vlasy a bílým ombré, podobný Yamatovi. Všichni jsme prudce zastavili a já vytáhnul pistoli. Hned jsem namířil na něj a dal si prst na spoušť. „Pistole? Škoda. Chtěl jsem si zahrát s katanou." Promluvil a kleknul si. Dal si náboje do pistole a znovu se postavil. „Do koho mám střelit první?" usmál se a probodával mě pohledem. Z pravé strany se ozval výstřel. „Rin?!" Na chvíli jsem si myslel, že ji kulka zasáhla, ale to ona vystřelila. Kuro, se jen s lehkostí vyhnul, jakoby kulka letěla zpomaleně. „Docela pomalá. Zkus se vyhnout tomuto." Vystřelil zase on a já do Rin žduchl. Kulka proletěla skoro rychlostí světla a zastavila se, až když proletěla velkým stromem. „Co to sakra...?" špitla téměr neslyšitelně. „Kuro... Je docela trestné, když vezmeš zbraně třídy AS a použiješ je." „Víš, jak je lehké se znovu dostat do vašeho spolku?" zasmál se. „Je to až směšné." „Ano, taky je dost směšné se dostat do trezoru v spolku tady Rin a získat všechny dokumenty." Obrátil jsem karty proti němu. Zarazil se. „Takže si mě přeci jen předběhl. Stejně na nich není nic zajímavého." Mávl rukou a nachystal si pistoli. „Škoda, že se pravda nedostane na veřejnost. Můžete se rozloučit." Namířil na mě. „Pravdu se všichni dozvědí asi za půl hodiny. Jestli nás stihneš tak rychle zabít. Mimochodem, ty asi nevíš, co tam bylo napsáno? Nikdo ti to neřekl, že?" Nečekal jsem odpověď a ta se taky nedostavila. Jen tiché syknutí.