Jsme v minulosti. V době ninjů. V Japonsku proto vzniká spolek, který učí dívky i kluky od devíti let bojovat. Spolek Aisu kyōdo (v překladu: Ledová síla) se snaží vycvičit co nejlepší bojovníky, jak na boj se zbraněmi, tak též na genjutsu, ninjutsu...
Minna! Konečně jste se dočkali další kapitoly Xd dneska mám dobrou náladu, tak si hlavně nevšímejte mých trapných poznámek v příběhu, které mají být... ehm... vtipné. Jen to, že já někdy napíšu/řeknu něco vtipného, je vtip sám o sobě. #Logika.nikde
(jen tak... ↓↓ menší úryvek z minulého dílu)
Večer jsem celý přemýšlela. Opravdu jsem hned uvěřila, že je můj bratr a dokonce ho objala s pusou? Co kdyby měl celou dobu Yuichiro pravdu a já věřila Kurovi? Jsem naivní. Před válkou si hledám přátele, abych pak brečela, když zemřou? Jsem blbější, než se zdá. Vyčítala jsem si všechny možné věci.
(konec ↑↑)
Někdo zaklepal na dveře.
„Ano?" řekla jsem do prázdna. Dovnitř vešel Yuichiro. „Co potřebuješ?" sedl si vedle mě na postel. „Víš, že umím pořád techniku, že spolu mluvíme v mysli?" „Ano, jen tak nezmizí." Zasmála jsem se. „Slyšel jsem tě přemýšlet... Máš na sebe výčitky hodně?" mlčela jsem. „Neudělala jsi nic špatně. Promiň, že jsem ti to neřekl hned, co mi dal Shiro papíry." „Nemohl si ani. Hned mě vzali s sebou." „To je sice pravda, ale měl jsem tě vzít už tehdy a nenechat tě s těmi fakany." Bylo mi hned lepší.
Pohled Yuichira:
Počkat, objala ho s pusou... dala mu pusu?!! Problesklo mi. „Hele Rin?" Najednou mě objala. Slyšela mě snad? „Děkuju. Vždy mi zlepšíš náladu." „Eh.." najednou mi došla slova. „Víš, mám tě ráda. Přijde mi to divné. Když mám někoho tak moc ráda jako tebe. Ale jsi to jen ty." Začalo mi bouchat srdce a zrudl jsem. Rin očividně taky. „Cože?! Neslyšel jsi nic, že ne?!" znervózněla. Odtáhla se ode mě a podívala se mi do očí. Naklonil jsem se a políbil ji na čelo. „Slyšel." Špitl jsem. „Yuichiro...?" objal jsem ji. Nevěděl jsem, co to znamená. Z nějakého důvodu se mi líbilo být s ní v objetí. Moment... Zamiloval jsem se snad?! Před válkou?! Jsem debil. Rychle jsem vstal z postele a uklonil se jí, jako omluva. „Promiň! Asi jsem toho hodně vypil. J-já už půjdu." „Nepil... Poznala bych to." „Ne... já, opiju se i z drinku." Plácal jsem nesmysly. Usmála se a stoupla si přede mě. „Nikdy jsem tě neviděla tak nervózního." „Taky se nervózně směješ." Zamumlal jsem. „Yuichiro! Štveš mě!" křikla a svalila mě na zem. „Jsi lechtivá?" „Ne!" začal jsem ji lechtat a ona se smála víc, než kdy před tím. Konečně, se uvolnila ta napjatá atmosféra. „P-přestaň!" snažila se něco říct. „Možná to tak nevypadá, nebo si to nemyslíš, ale uvnitř jsi jiná, než si všichni ostatní myslí." Políbil jsem ji jemně na vlasy. „Yuichiro..." řekla zlomeně. „Huh? Promiň." Sedl jsem si a ona naproti mně. „Je špatné se zamilovat před válkou? Cítím to k tomu člověku už dlouho, ale nebyla jsem si jistá." „Možná jsou to jen pocity, které nám dávají najevo, že o toho člověka máme strach a láska to vlastně ani není." Odpověděl jsem jí. Než se dostala ke slovu ona, řekl jsem, že musím jít.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
