Forbidden Love

Kapitola 9

Pohled Yuichira

„Je to tvoje chyba!" křikl jsem po Oshiruovi, když jsme hledali Rinako. Oshiro je Daikiho příjemní a já mu jménem neříkám. „Vážně? Nevím, kdo řekl, že by nikdy s někým, jako je ona, nechodil... A myslím si, že to ji ranilo, protože tě má ráda." Uchechtl se Oshiro. Má mě ráda...? Ranilo jí to, co jsem řekl...? „Rinako! Kde jsi?" Kontaktoval jsem ji v mysli, jako když běžela se svým týmem přes les, kdy začínalo to utkání. Nic se neozvalo. Zkusil jsem to znovu... Pořád nic. Sakra kde může být? Asi bych se jí za to měl omluvit... Stejně je to Oshiruova chyba. Kdyby tam nebyl, nic by se nestalo. „Jsi tu?" vytrhl mě hlas Oshira z přemýšlení. „C-co?! Jo jsem... Víš kde je?" Normálně bych použil mé dovednosti a techniky a našel ji, ale ani můj sharingan ji nemůže najít. „Oshiro! Ty nemáš žádné stopovací techniky?! Je pozdě večer, teď tu budou démoni a podobně!" křikl jsem. „Máš strach?" uchechtl se. Sakra ten mě sere. „Ano mám strach. Moji povinností, jakožto člen třídy S, je to, že mám chránit ostatní." Křikl jsem po něm. „Mám jednu stopovací techniku a jelikož jsem se jít dotkl, tak bych měl mít i její pach. Přivolávací technika!" křikl a kousl se do prstu. Prst dal na zem a objevili se dva psy. „Hledejte!" řekl a dal jim očichat ruku. Psy začuchali ve vzduchu. „Tenhle pach nikde není. A to cítíme kilometr a půl daleko. Kdyby byla v táboře, který je odsud ani ne kilák, tak by ji cítili... Sakra! Sakra! Sakra! „Hoši, zkuste ji najít." Špitl Oshiro. Rin... no tak... kde jsi?!

Pohled Rin:

Nevím, jak dlouho jsem běžela, ani kde jsem, ale i kdyby mě někdo hledal a já bych byla vedle něj, nenajde mě. Použila jsem techniku, kterou mě učil táta. Je to maskovací technika, podobnou má i Yuchiro. Dá se říct, že jsem neviditelná, ale jen na určitý čas... Ale nejdůležitější je, že jakoby neexistuju. „Kde to jsem?" špitla jsem si pro sebe. Párkrát jsem slyšela i hlas Yuichira, takže byl někde blízko, ale teď není... Sedla jsem si ke stromu a pozorovala oblohu. Jsem vyčerpaná... Kolik je asi hodin? „Rinako! Kde jsi?!... Prosím... řekni to..." slyšela jsem Yuichirův hlas. Je zase blízko. „Yuu..." špitla jsem a pak usnula. Slyšela jsem, jak na mě ještě párkrát zavolal.

„Tadaima!" křikla nějaká malá dívenka. „Mami?" špitla jsem. Ne... to nebylo na mě. Promnula jsem si oči a podívala se na dívenku. „Mami?" špitla dívenka. Byla jsem v nějakém domě. Ten dům mi byl hrozně povědomí, ale nevím, kde jsem ho viděla, nebo že jsem v něm někdy byla. „Mami!" křikla dívenka a rozběhla se někam. Běžela jsem za ní. „Tati? Je někdo doma?" zeptala se dívenka do prázdna a otevřela dveře do kuchyně, jak jsem si všimla. Nebylo to tu nějaké přepychové, byl to jen malý dřevěný domek. Ale byl útulný. Dívenka šla ke mně a zastavila se přede mnou. Nevidí mě snad? Všimla jsem si, že má stejnou barvu vlasů jako já. I oči. Počkat... tohle... tohle jsem já! Já... když jsem byla malá. A tohle je domek... ve kterém jsem bydlela... Třeba uvidím mámu s tátou! Moc si je už nepamatuju... Šla jsem za mým malým já. Zastavila se a vešla do pokoje. Byl to asi můj pokoj, když jsem byla malá. Odložila si věci a vyšla zase ven. „Mami? Tati? Je někdo doma?" špitla. Nikdo se neozýval. Byla tu temná atmosféra... Což mi bylo divné, ale moc jsem to neřešila. Dívka šla k velkým dveřím, které jsem si trochu vybavovala. Ta místnost bývala prázdná. Máma s tátou tam spolu podvečer probírali různé věci. Dívenka je pomalu otevřela a šla dovnitř. Zapištěla. „Co se stalo?!" špitla jsem. Podívala jsem se a na zemi leželi moji mrtví rodiče. Moje malé já šlo s brekem k nim. „M-mami.... T-tati...! Co se to děje?!" křičela a vzlykala. Šla jsem k rodičům. Do obličeje jsem jim neviděla. Na zemi bylo krví napsané: „Uteč." Bylo to naškrábané, ale neřešila jsem to. „Milujem..." poslední slova nebyla dopsaná. Ale umím si to doplnit. „Milujeme tě." Po chvíli si toho všimla i dívka. Stoupla si a otočila se, aby mohla utéct. Ale před ní stál nějaký chlap. Dívka chtěla utéct, ale chlap ji chytl po krkem a přimáčkl kapesník k obličeji. Toho chlapa jsem už někde viděla... ale kde? Zaspala a ten chlap ji, vlastně mě někam odtáhl. Chtěla jsem pomoct, ale tělo bylo jako přilepené k zemi. „Stůj!!" křikla jsem.