Forbidden Love

Kapitola 22

Teď si asi říkáte: "Konečně" -_-  A já se vám ani nedivím xD btw. Tahle kapitola má něco přes 3300 slov, takže pokud vás to v půlce přestane bavit, nedivte se :DDD (Gomen

Pohled Rin: Den před uskutečnění jejich plánu

Uteklo to jako voda a zase jsme se dostali k naší otravné základně. Yuu-kun měl pravdu s tím, že to uteče rychle. Ještě před dorazením jsem se měla setkat s Shirem a Kaori, práteli Yuichira. Chtěli mě vidět a taky mi chtěli říct menší podrobnosti nejen o tom dopise, ale o všem obecném. Většinu věcí jsem už ale věděla od Yuua. A pokud vás zajímá, proč mu tak často teď říkám Yuu-kun, tak je to tím, že mi něco málo o tom řekla Kaori. Ano, není nic na tom někomu říkat hezky. Třeba mě taky neříkají Rinako, ale Rin, je to hezčí a kratší. Jenže u Yuua to má prý jiný význam.

*flashback*

Když odešel Shiro, zůstala jsem tu kupodivu jen s Kaori. „Um... většinu věcí mi říkal Yuu-... Yuichiro." Opravila jsem se. „Ty mu říkáš Yuu? On ti to dovolil?" přitlačila na hlase. „Um, ano. Co je na tom?" „Och... tak to jsi jedna z mála. Já i Shiro mu taky tak říkáme, jen když jsme někde mimo spolek. Takto mu říkají blízcí přátelé a lidi, které má rád a záleží mu na nich. Já jsem jeho kamarádka už z dětství, jsme taky něco jako rodina a Shiro je jeho kamarád od základky, neboli od třídy C. Udivuje mě, že osobě, kterou nezná moc dlouho, už povolil říkat mu Yuu-kun. Takto mu, jak už jsem řekla, mohou říkat jen jemu blízcí. Což ty moc nejsi." Poslední slova žárlivě zamumlala, skoro jsem jí nerozuměla. „Aha. To je milé." Usmála jsem se na ni. „Někdy umí být milý. Každopádně, vše ohledně plánu budeš mít ještě napsáno v dopisu, který ti přijde den před tím, než se plán uskuteční."

*konec flashbacku*

Budu mu říkat Yuu i Yuichiro. Už jsem si zvykla na obojí. Když tak přemýšlím, dneska mi přijde ten dopis. Zamyslela jsem se a pozorovala, jak ptáci volně poletují po obloze. „Sugoi... Nikdo je nikam nenutí. Jsou volní, létají si po obloze, nic neřeší..." špitla jsem. „To je pravda, proto se taky říká „volný jako pták." Sedl si vedle mě na lavičku Yuichiro. „Oh, ahoj." Jenom gestem mě pozdravil. „Už zítra. Jsi nervózní?" „Ani ne, budu kolem sebe mít lidi, které znám a kterým důvěřuji. Mimochodem, už jsem všechno řekla Asami, která s tím po menším přemlouváním souhlasila. První váhala, ale zvědavost o spolku a o jí samotné, ji přinutila se přidat." „Skvělý, tudíž až ti přijde dopis, prosím, ukaž ho i Asami." Pousmála jsem se a kývla. „Yuu-kun?" zarazil se a podíval se na mě tázavým pohledem. „Eh... Copak?" „Já jen že mi Kaori říkala o tvém jméně, že povoluješ lidem, kteří jsou ti blízcí a něco pro tebe znamenají, aby ti říkali Yuu. Tak se chci jen tak zeptat, co pro tebe znamenám." Zasmála jsem se. „To je zajímavá otázka. Kaori má polovičně pravdu, ale pokud jsi postřehla, říká mi tak i pár starších holek od nás z Eska, protože jsem jejich „medvídek", což mě totálně štve." Poškrábal se na hlavě. „A teď k tvé otázce. Nemůžu ti na ni odpovědět." „??" „Sám nevím, co pro mě znamenáš. Neboj se, určitě jsou to samé dobré věci, jen prostě jaksi nevím... Znamenáš pro mě hodně, ale co... to ti přesně neumím říct." Cítila jsem trochu z mé strany zklamání, ale beru to. „Ach tak." Usmála jsem se. „Gomene.." „Medvídek...? Nedávno jsi byl prase." „Stačilo by ne?" varovně se podíval. „Dobře, dobře. Co se týče toho dopisu, Nitta na mě bude někde čekat?" „To sám nevím. Doporučuji ti, se nijak moc s ní nebavit, protože by to mohlo vyvolat menší podezření-" „Musím tě zastavit. Nikdo v tom nebude mít podezření. Skoro pořád mi za něco hubuje, protože jak jsem ve spolku a nudím se, vymýšlím kraviny jednoduše." Zasmál se. „Tak to jsme na tom stejně, jenže já nemám žádná pravidla... Vidíš, že sem nemůže nikdo chodit a já rád pravidla porušuji. Skoro všechna." Odpověděl mi. „Hoj lidi." Řekl... Yamato?! „C-cože?!" oba jsme vyskočili z lavičky a zároveň vykřikli. „Pššt!" „Jak jsi sem přišel?" špitl Yuichiro. Zná snad jeho tajnou chodbu..?! Měla jsem strach, i přes to, že v něm mám důvěru, pořád je tu ta malá pochybnost. I Yuichiro se zarazil. (Rozhodla jsem se mu říkat Yuichiro, ale když budeme někde jen mi dva, tak mu budu říkat, tak jak chci, tudíž Yuu.) (Dobrý, možná bychom mohli konečně přestat rozebírat jeho jméno.) „Jak?" „Víš, na oběd se mění stráže, je tak jednoduché, udělat se neviditelným a proklouznout, když zrovna otvíraj brány." Zasmál se. „To je poprvé, co slyším, že otevřeli jen tak bránu." Zamyslil se Yuichiro. „Je to divné, ale přišel jsem sem, aniž by mě viděli a to je důležité no ne?" „Ale my jdeme do trezoru až zítra." „Moment, cože?! Když jsem viděl Yuichira, jak se vytratil do lesa, myslel jsem, že nastal už čas." „Ne, ty pako." Převrátil oči v sloup Yuichiro. „Mimochodem, jak ses sem dostal ty?" „Tak podobně." Zalhal. „Oh. Aha. Ty sem chodíš asi často?" „No, to ani ne." Další lež. Moc mu nevěří, jak tak pozoruju. „Vlastně jsem tu teprve po třetí." Vtip dne. „Aha. Rin, co ty vůbec nemluvíš? Stalo se něco?" zeptal se Yamato. „Eh... to nic, já jen... baví mě vás pozorovat." Ušklíbla jsem se na Yuichira, který v obličeji naznačil něco jako: „Máš s tím, že lžu snad nějaký problém?" I když jsem jej neviděla, určila jsem, že se teď usmívá. Hned jak jsem se vrátila do reálu, Yamato pozoroval Yuichira, který zase pozoroval mě, jak blbci jsme tam stáli a koukali na sebe. „Alespoň bychom se na sebe nemuseli jak blbci dívat a mohli bychom něco podniknout." „Pojďme na ramen!!!" křikl Yamato. „Cože?!" ozval se Yuichiro. „Ti snad hráblo? My se snažíme nějak pomoci našemu plánu a myslím si, že když si dáme ramen, tak tomu moc nepomůžeme." „Ale plán je až zítra." „Asi se mu do mozku vloupali nějací vetřelci a zmenšují mu mozek, díky tomu je ještě tupější než před tím, a to jsem si myslel, že to ani nejde." „Hoši nevím jak vy, ale ty mluvíš o ramenu v takové situaci, a Yuichiro, ty jelikož přemýšlíš nad takovými divnými věcmi, tak bychom se mohli pohádat, kdo má větší mozek..." řekla jsem dřív, než jsem si to uvědomila. Samozřejmě se ke mně dostavilo pár nenávistných pohledů, které mě asi teď upalují, ale upřímně, je mi to docela jedno. Když se to neděje doopravdy.