Forbidden Love

Kapitola 4

Ráno jsem opět vstávala brzo. Šla jsem se okoupat a zašla jsem se podívat do kuchyně. „Áá! Dobré ráno slečno Rin. Zase brzo?" ozvala se jedna kuchařka a přinesla mi jídlo, o které jsem ani nežádala. „Um... Dobré, a ano... Děkuju..." byla jsem myšlenkami někde jinde. Pustila jsem se do jídla. „Děkuju za pohoštění." Řekla jsem a dala jí talíř. „Není zač Rin." Odvětila. „Kde jsou ostatní kuchařky nebo číšnice?" zeptala jsem se, ještě než jsem odešla. „Jsou ještě v kuchyni a dělají jídlo. Vím, že vstáváš brzy a chodíš pak ven, takže jsem jedno vzala a rovnou ti ho dala." Řekla mi. „Děkuju. Nashle." Řekla jsem a odešla. „Ahoj Rin." Ozvala se za mnou Nitta. „Dobrý, slečno Nitto." Odvětila jsem a ona šla vedle mě. „Slečno Nitto-" „Ano, dneska zase můžeš do města. I když nevím, co tam pořád děláš... Ale žádné rvačky, jako minule a ne že zdrhneš!" řekla mi a pousmála se. „Děkuji moc! Mohla bych už teď?" zeptala jsem se a ano kývla. „Děkujuu! Budu hodná!" křikla jsem a utíkala zase ven jako divoké zvíře. Proč jsou na mě dneska tak hodní?... Pravda... Nitta je hodná pořád a ta kuchařka, když mě vidí, taky mi dá snídani dříve a je hodná, takže není proč se divit. Ale teď otázka... co budu vlastně dělat ve městě... Jááá! Dostala jsem nápad...

Utíkala jsem zase zpět na základnu. Nitta nikde nebyla, takže jsem rychle zaběhla do pokoje a dala si do batohu věci. Pak jsem si vzala katanu a rychle vyběhla zase ven. Samozřejmě štěstí mi nepřálo a Nitta přede mnou. „Já že jsi ve městě... Na co ta katana a batoh?" zeptala se. Zastavila jsem se a zarazila. „No... ehm... jak to říct... Jdu do lesa trénovat, nechci tady, je to blbé, když se na mě všichni dívají... Mám tam klid." Řekla jsem. „O bože... Utíkej." Řekla mi a já se rozběhla do lesa. Když už mě neměla v dohledu, odbočila jsem doprava, směrem k druhému spolku. Mezi spolkem do kterého chodím a já a druhým spolkem je taková obrovský plot, dá se říct. Proudí v tom elektřina, takže se tam nikdo přes to nedostane, ale za pokus to stojí. Taky tam jsou lasery, takže je to docela dost dobře ostražité proti škůdcům. Každý plot má i bránu a tenhle není výjimkou. Je tady obrovská brána, většinou se otvírá jen ze dvou důvodů. Když jsou blízko u brány démoni, ale to jen málokdy. Ale hlavně když se koná shromáždění vůdců. Shromáždí se v nějaké svatyni, nebo co. Jdou tam s nimi všichni ze třídy S, kdyby náhodou došlo k boji, a když je jich málo, tak i ze třídy A. Jednou se i já tam půjdu podívat. Jednou se taky dostanu do třídy S! Ta polo zeď polo plot, je vysoká nejmíň dvacet metrů, možná víc. Kolem brány jsou čtyři strážci, dva naši a dva druhého spolku. Nejsou ze žádné třídy, jenom to hlídají a kdyby někdo vlezl dovnitř, okamžitě ho zabijí, nebo dají do cely za porušení pravidel. Cela je nedaleko odsud. Je tady vždy co objevovat, ale momentálně chci objevit co je za touhle bránou. Z ničeho nic se začalo stmívat. Podívala jsem se na oblohu, bude pršet a hodně. „Vypadá to na bouřku." Řekl jeden nás strážce. „Ano a na silnou, budeme muset pryč, aby nás to neuhodilo, když je v tom elektřina." Řekl druhý náš. „Zvednu sílu elektřiny a půjdeme domů." Řekl zase náš. Ti dva z druhého spolku se už odebrali a šli pryč. Naši ještě něco dělali a pak taky odešli. Pokud je tam zvýšená elektřina, tak to může být riziko... Ale to risk může být zisk. Po deseti minutách čekání byla obrovská bouře. Napadlo mě pár nápadů, jak přelézt ten plot, ale všude je velké riziko. Jednou mi máma vyprávěla, že přemisťovací techniky, ani nic jiného na ten plot nefunguje, odhodí tě to zpět na stranu, ze které jsi přišla. Zkoušela jsem různé věci... Párkrát vedle mě uhodil blesk a málem bylo už po mě, ale risk je zisk! „Sakra! Sakra! Sakra!" štvala jsem. Kamery tu díkybohu nejsou, jelikož by je tu neměl kdo hlídat. Chodila jsem ta a zpátky, do doby, než jsem zakopla o nějaký kámen a obličejem sebou švácla do trávy. Chtěla jsem ten kámen vzít, ale když jsem se podívala pořádně, nebyl to kámen. Odrhnula jsem hlínu a zjistila, že jsou tam padací dveře! Hned jsem je začala otevírat, používají se asi málo... Použila jsem hodně technik a nakonec jsem je otevřela. Vlezla jsem dovnitř a zase je za sebou pevně zavřela a zapečetila, aby je nikdo neotevřel. Kromě mě samozřejmě. Na pravé straně ode mě byla svíčka. Zapálila jsem ji a scházela pomalu schodky dolů. Tekla tady voda, je to snad kanál? Napadlo mě. Vodu jsem přeskočila a šla dál do doby, než jsem uviděla další schody nahoru. Rozběhl jsem se po nich. ANO! Další dvířka! Jediné co je, že se bojím, když je otevřu, aby tam nikdo nebyl. Vytáhla jsem z batohu černý plášť a oblekla si ho. Tak by mě nikdo neměl poznat. Nevycítila jsem žádný život za dvířky, takže jsem je pomalu otevřela. Vyšla ven a rychle za sebou zase zavřela. Ani nevím kolik je hodin. Ocitla jsem se v lese. „Teď kudy?" špitla jsem si pro sebe. Vydala jsem se směrem doprava, ale vážně nevím, co tam je. Po chvíli mi začalo kručet v břiše. „Kolik je proboha hodin?!" řekla jsem si. Když se najím, klad mám min. za dvě hodiny, jak dlouho se tím lesem courám? Mám pár peněz, co jsem měla ještě včera, takže si něco koupím. Po cestě nevím kam, jsem sem tam utrhla nějakou lesní jahodu nebo malinu. I tak jsem měla ještě hlad. Nejsem zvyklá na pár lesních jahod nebo malin. Vyrazila jsem okolo sedmé hodiny... Takže by mohl být deset. Ani mi nedošlo, že bouře utichla. Slyšela jsem zvony. Odbili jedenáctkrát, takže je jedenáct. Utíkala jsem za zvukem zvonu do doby, než jsem byla v nějakém městě. Štěstí, že jsem přišla do města a ne do základny, tam by mě hned poznali. Koupila jsem si rýžové koule a po cestě je snědla. Pořád jsem měla plášť a radši ho ani nezdělávala. Tohle je poprvé, co jsem vnikla na toto území! Mise splněna!! Musím na oběd do našeho spolku, takže budu muset jít. Ještě se tady ale porozhlédnu. Obešla jsem si několik parčíků a tak. Mají to tady podobné jako my. Říká se, že tohle město s tím naším, byli jako dvojčata. Šla jsem zase zpět lesem, když v tom se spustil poplach. Nevěděla jsem, že se to rozléhá celým městem. Objevili mě?! Nebo jsou tu démoni?! Pro tentokrát jsem měla štěstí, byli tu démoni a ne málo. Jenže po štěstím přijde neštěstí... Začali sem přibíhat lidi ze tříd S, ale i A. Bylo tu asi devět démonů. Čtyři malí a čtyři velcí a jeden obrovský. Mohl mít nejméně patnáct metrů. „Sakra." Sykla jsem. Nedokážu se jim ještě ubránit. Zatím ne. Možná těm malým, ale velkým asi ne. Dělala jsem, jakože jsem s nimi a zabila nějakého. Párkrát mě sekli. Něco jsem si vyléčila, a na něco neměla čas. Ale pak si mě všiml ten největší. „Zabij ho!" křikl někdo. Co mám dělat?! Stejná scéna jako posledně, proč vždycky na já?... Najednou jsem u jeho hlavy viděla modrý záblesk a příšera zmizela. Vypadalo to jako Chidori, ale bylo to něco jiného. Chidori umím já, takže to by se nevyrovnalo tomu démonovi. Ostatní už si toho nevšímali a bojovali dál. Chtěla jsem se otočit a jít pryč, ale někdo mi dal ruku před pusu a někam mě vedl. Neviděla jsem toho člověka, který mě držel. Šli jsme hluboko do lesa a tam mě pustil. „Co sis sakra myslela?!" křikla na mě dotyčná osoba. Podívala jsem se té osobě do tváře, měl na sobě plášť, šedý. Ty temně modré oči... ty už jsem někdy viděla! „Nemáš tady co dělat!" křikl po mě znovu. „Můžou tě chytit..." řekl tiše. „Jak mě můžeš znát?! Kdo jsi? A proč jsi v tomhle spolku i v tom našem?! Je to stejné jako teď já!" křikla jsem po něm potichu. „Sakra." Sykl pro sebe. „Pojď za mnou. Pako." Kdo si myslí, že jsem?! Naštvaně jsem šla za ním. Přišli jsme do nějaké chatky. „Tady mě teď zabiješ?" zeptala jsem se ironicky. „Možná." Odpověděl vážně. „C-co?!" křikla jsem. „Mohla bys laskavě držet hubu?! Nemám na to náladu." Řekl mi. „Proč mě teda zachraňuješ, když nechceš?" zeptala jsem se. „Nezachraňuju. Je mi vcelku jedno, co ti udělaj, jen chci uzavřít dohodu." Řekl. „Dohodu?" nechápu. „Pojď za mnou." Řekl mi a vešel do chatky. Já šla pomalu za ním. Rozsvítil svíčky. „Stará móda?" zeptala jsem se. „Problém?" zeptal se. Nemá žádné city... Nepociťuje žádné emoce... Radost, smích, bolest, smutek... Má jen kamenný výraz. Sedl si za židli, dal si ruce na stůl a jednou rukou si podepřel bradu. Pobídl mě, abych si sedla naproti. „Jak ses sem dostala?" „Budeš-" „Odpověz mi na otázku." Řekl kamenně. „Tím kanálem nebo co to je." Odpověděla jsem stručně. Něco si zamumlal a pak řekl: „Hm... Hele... Když tě uvozovky „zachráním", tak o té cestě nikomu neřekneš a už sem nikdy nepůjdeš." Řekl, jakoby končil celý nás rozhovor. „Ne. To radši zdrhnu sama, než abych sem už nikdy nepřišla. Proč chodíš k nám a já nemůžu?" zeptala jsem se. „Jsi paličatá. Já nemůžu stejně jako ty, ale o mě nikdo neví..." „Ví. Já. A ty jediný víš o mě." Odsekla jsem. „Jo... tebe nepočítám. Hele, když top nekecneš ty, tak ani já." Řekl mi. „Hm... Fajn... Mám otázku." „Tak se ptej." Byl znuděný. „Kdy jsi na tu chodbu narazil? Proč k nám chodíš? A-" „Jednu. Vybudoval ji můj otec. Věděl, že něco takového přijde... Proto vybudoval tu chodbu, aby někdy zašel i na druhý spolek. Pak zemřel a tam se postavil ten plot, nebo zeď a ta chodba tam zůstala, nikdo o ní neví. Jen já a bohužel se nějaký spratek o ní dozvěděl taky." Odvětil. „Ty jsi v třídě A? Tak mladý?" zeptala jsem se. „Bože... tohle bude na dlouho.... Jsem ve třídě S a je mi sedmnáct." Odsekl. V sedmnácti se ještě nikdo nedostal do třídy S! Minimálně dva roky musíte být jen v třídě B. Další dva ve třídě A a pak je vám nějakých dvacet až jdete do třídy S. „Jakto-" „Jednoduše. Když jsi dobrý v technikách, přeskočíš minimálně dvě třídy." Odsekl. „Aha... Proč jsi mě posledně zachránil, před tím démonem? Vlastně před všema." „Bože! Za co?! Poprvé, je to práce chránit lidi a zabíjet démony. Hned jsem poznal, že jsi ze třídy B. Za druhé, když jsi byla v tom městě, ten malý démon... kdyby ho někdo spatřil, zavolal by někoho ze spolku a já nechtěl, aby mě poznali a teď... kdybys vyvázla a někomu řekla a té chodbě, mohl by se to dozvědět vedoucí a buď by mě i tebe zabili, nebo by tu chodbu odstranili a při nejhorším by vypukla válka." Odvětil. Stejně mi to nedalo a pořád jsem se ptala dál. „Aha... Proč jsi mě teda nenechal zemřít?" „Sakra! Protože jsem byl nejblíže tebe a kdybych tě nechal zemřít, poškodilo by mi to pověst." Odsekl. Takže žádné dobré skutky... Vše dělal pro sebe. Je to sobec. „Děkuju." Špitla jsem. „Hmm..." všimla jsem si jeho říznutí na ruce. Měl to docela hluboké. „Nebolí to?" zeptala jsem se a ukázala na to zranění. „Ne." On o tom ani nevěděl. Podíval se na to a podivil se. „Počkej..." i když to dělal pro sebe, párkrát mi zachránil krk a tak se mu chci alespoň trochu odvděčit. Přišla jsem k němu a dala mu ruce na zranění, zanedlouho se kolem mých dlaní objevila zelená záře a zranění se léčilo. Chvíli se podivil, co dělám, ale pak mu to došlo. „Proč?" zeptal se. „Za záchranu krku." Odvětila jsem tak jak to dělá on. „Hm. Zajímavé. Lékařka a ninja." Řekl a dál to pak ignorovat. „Hotovo. Už půjdu." Řekla jsem a šla ke dveřím. „Doprovodím tě. Kdyby náhodou." Řekl a šel za mnou. Zanedlouho jsme byli u plotu. „To je tak blízko?!" řekla jsem. „jo, asi patnáct minut cesty sem a půl hodina do města." Řekl. „Cože?! Já šla asi dvě hodiny! Kolik vlastně je?" „To je tvoje mínus. A je půl třetí." Otevřel mi dveře, abych vešla. Zavřel za mnou. Myslela jsem si, že jsem tu sama. „Pohni." Řekl za mnou. „Proč tady ještě si?!" křikla jsem po něm. „Hele tohle je mého táty, takže teď už moje. Nebudu tady pouštět nikoho sám." Řekl mi. „Hmm..." přeskočila jsem vodu a on už tam zůstal. „Měj se." Řekla jsem bez emocí a šla dál. „Nevidíme se naposled." Řekl mi a zmizel. „Stejnak za chvíli budeš zase v městě tady u nás." Řekla jsem a zasmála se. „Jednou se ale potkáme před všemi." Slyšela jsem ho odněkud. Jak jako ze všemi? „Jak to myslíš-" Nic. Žádná odpověď. Je pryč. Šla jsem též ven. Odpečetila a zase zapečetila. Pak jsem utíkala lesem. A dělala, že trénuju na takovém menším plácku, kam jsem někdy zašla ještě s mámou. Pak jsem zase šla do základny.

Pohled Kurumi:

Rin jsem od rána ještě neviděla. Její katana i batoh zmizeli... Už ji zase hledám. Nitta říkala, že šla trénovat, ale když jsem šla na to místo kde trénovala, nebyla tam. Ani ve městě. Bojím se, že něco provedla... „Slečno Nitto, není nikde. Hledala jsem ji všude." Řekla jsem Nittě, hned jak jsem přišla. „Vážně?" „Jo." „Vždyť je za tebou." „Cože?!" otočila jsem se a tam stála Rin. „Rinako! Ty pako! Kde jsi celou tu dobu?!" křikla jsem po ní. „Ahoj Kurumi." Řekla a zašklebila se. „Ve městě, pak jsem cvičila..." řekla mi. „Zajímavé! Já tam byla taky, ale ty ne!" křikla jsem po ní. „Ta bělovláska v tom parku, to jsi byla ty?" zeptala se.

Pohled Rin:

„Ta bělovláska v tom parku, to jsi byla ty?" zeptala jsem se a modlila, aby tam tehdy byla. „Ano! Pako! Ty jsi mě nepoznala?" „Asi né no..." řekla jsem ironicky. Nitta se jenom smála. „Proč jsi pořád někde pryč..." řekla smutně. „Ok. Dneska budu celej den s tebou." Řekla jsem jí a ona se doširoka usmála. Vykládali jsme si, smáli se, ona mě málem zabila, prý se o mě bála a chce se mnou chodit cvičit. Takže to bude zase o to těžší jí drhnout... Chjo... Potom byla večeře, šli jsme si zatrénovat. A pak zase zpět, okoupat a spát. Ten tajemný kluk mi na chvíli vylezl z hlavy. Jedna záhada vyřešena, dalších milion čeká.

Tak lidi! Dlouhou dobu jsem nevydala Forbidden Love, takže tady máte další kapitolku ;) Doufám, že se líbila a byla dostatečně dlouhá ;)... Jak se vám zatím líbí?? :) Asi je ještě brzo se ptát, ale což ;) pište do komentářů ;) Na obrázku je Nitta :D :)

Tohle celé má 2453 slov!!! :3