Forbidden Love

Kapitola 23

Vše potřebné už mám sbaleno. Moje pocity jsou zvláštní... Nemám strach, ale i přes to je tam něco, čeho se bojím. Nejsem nervózní, nemám z čeho být, ale i tak mám v břichu mravence. „Dobré ráno... Rin, proč vstáváš tak brzy?" To by teď řekla Kurumi, kdyby tu byla, ale jsem tu sama. Můj pokoj ve třídě AS, je sice hezký, ale chybí mi Kurumi. Moc jsem se jí za tu dobu, co znám Yuichira nevěnovala, vždy jsme byly spolu, ale teď se to najednou změnilo. „Dobré ráno." Objevil se zase u okna Yuichiro. Lekla jsem se ho. „Ée... to jsi jen ty... Ohayo." „Jen já? Měla jsi říct, to je ten nejúžasnější ninja všech dob, co potřebuješ úžasný ninjo?" „Nepotřebuju nic, ale díky za zeptání." Ušklíbla jsem se. „P-počkej! Já to myslel na sebe, že jsem úžasný." „Nekecej. Až tak hloupá nejsem." Poslední větu jsem si řekla potichu pro sebe, ale je pravděpodobné, že to slyšel. „Dobrá... Vše v pohodě?" zeptal se mě. Jo, až na to, že chci zabít ty namalované coury, co se mi smály, že nemám rodinu, tak jsem v pohodě. Chtěla jsem říct, ale nakonec jsem ze sebe vydala jen obyčejné jo. „Fajn. Za hodinu ve městě? Budou tam už všichni." Kývla jsem a šla se nachystat.

Čekala jsem v městě, na obvyklém místě v parku. Už je to hodina a pár minut, nikdo tu pořád není. Rozhlédla jsem se a v dálce uviděla černovlasého kluka. Yamato, myslela jsem si, jenže hned jak k němu přiběhla nějaká dívka a spolu zašli někam pryč, jsem zjistila, že to on není. Sedla jsem si na lavičku a vyčkávala, až někdo přijde.

Už tu jsem hodinu a půl. Že by byl sraz někde jinde? Nebo možná zapomněli? Přemýšlela jsem, ale z toho mě vyrušilo kručení v břiše. Šla jsem proto do stánku si koupit něco k zakousnutí, sice na výběr toho moc nebylo, ale pečivo by se mi šiklo. „Ahoj krásko." Řekl kluk vedle mě. „Ahoj?" řekla jsem nejistě, neznám ho, ale i tak mi přijde odněkud povědomí. „Jsem Makoto, byl jsem ve stejné třídě jako ty, dokud jsi nešla do AS." Odpověděl černovlásek, ten samý, kterého jsem si spletla s Yamatem. „To jsem nevěděla, jsem věčně pryč." Falešně jsem se zasmála. „Dohromady prosím." Řekl směrem ke stánku. „Moment! Proč platíš za mě?" probudila jsem se z přemýšlení. „To je v pohodě krásko. Poslední dobou se mi dost daří, takže mám peněz víc, než bych chtěl." Usmál se. „Oh..." krásko... zase.

Nakonec mě zatáhl někam k malé restauraci, kde jsme si sedli ke stolu a v klidu snědli jídlo. Celou dobu seděl naproti, ale když si sedl vedle mě, odsunula jsem se. „Neboj se, nekoušu krásko." Krásko... jak já to nesnáším. „Eh... to je jedno." Přisunul se zase blíž a přehodil si ruku přes moje ramena. Přitáhl si mě k sobě, bylo to nepříjemné. „Ale já koušu. A pokud ji nepustíš, tak to bude bolet." Leknutím jsem nadskočila, když Yuichirova ruka práskla do stolu mezi nás. Objevil se ve správnou chvíli. „Nevěděl jsem, že máš kluka krásko." „Nemá. Ale řekněme, že jsem její osobní bodyguard." Odpověděl za mě. „A neříkej jí krásko." Jiskřily mu oči. „Už na tebe čekáme." Otočil se s úsměvem na mě a šli jsme za ostatními. „Měj se krásko!" křikl za mnou.

Celou dobu měl ruce v pěst. „Jsi v pohodě?" zeptala jsem se ho. „Bych se měl spíš ptát já. Neudělal ti nic?" začal si mě prohlížet odshora dolů. „Jsem v pohodě, jen mám na sobě jeho hnusný pach." Zasmála jsem se. „Měla by ses od něj umýt." Sám se podivil, co řekl. „Teda... nemyslel jsem to jakože..." „To je v pohodě, když je někdo naštvaný, říká kraviny." Skočila jsem mu do řeči. „Nejsem naštvaný...!" „Nic neříkám už. Mimochodem, čekala jsem věčnost, kde jste byli?" „Říkal jsem dvě hodiny." „Ne. Jednu!" „Vážně?" Podivil se. „Omlouvám se." „Ne... to je v pohodě!" nesnáším, když se mi někdo omlouvá.

„Tady jste hrdličky! Kde jste tak dlouho?" křikl Yuichirův kamarád... Jak jen se jmenoval... už vím, Shiro. „Shiro, jen jsme se ztratili." Zalhal. „Ztratili joo??" „Jo." Odsekl.