Forbidden Love

Kapitola 13

Tak a teď všichni minutu ticha za to, že jsem napsala další část.

O pět sekund později - dobře minuta uběhla. Čtěte dál.

Ten samý den, ještě po zápase jsem potkala tu dívku, se kterou jsem se utkala. Něco zamumlala a prošla kolem mě. Zarazila jsem se a otočila se za ní. „Když nechceš, nevěř..." špitla ještě a pak se mi ztratila z dohledu. Zašla jsem si pro nějakou tatranku do stanu a hodila menší řeč s Asami.

„Ty už jsi prohrála?" začala jsem. „Jo... nevím, jestli se dostanu do Áčka, ale každopádně ti přeju, aby se ti dařilo." „Um... Díky. Můžu se tě na něco zeptat?" vzpomněla jsem si na Yuichira, takže jsem se jí na to zeptat musela. „Jasně. Ptej se." „Prý to umíš s kódy a počítačem, říkala Kurumi." „No... nevím. Hodně lidí to říká, ale pořád si myslím, že je to stejně zbytečné, takže s tím chci skončit a-" „Ne! Eto... chci říct, že znám jednoho človíčka, co by tě někdy v budoucnu potřeboval... Alespoň říkal, že by se mu to někdy šiklo." „Vážně?" „Ano... prosím, někdy bys mu mohla pomoct ne?" usmála jsem se. „No... když myslíš... Můžu, ale podle toho, co to bude." Pousmála se. „Díky! Musím jít pozdravit ještě Kurumi, chceš jít se mnou?" „Ne... Já tu zůstanu. Ale díky." „Vytáhni nohy ven a najdi si přátele. Když tu budeš jen tak sedět celé dny, nikdy nic nedokážeš." Dala jsem palec nahoru a odběhla hledat Kurumi.

„Kurumi! Ahoj." Křikla jsem, když jsem viděla bílé vlasy, ale zarazila jsem se, když jsem uviděla nějakého kluka, co ji objímá. Kurumi, že by si našla kluka? Otočila se a ten kluk rychle zmizel.
„Ale ale... Kdopak byl ten chlapec? Nějaký nový "kamarád"?" „Je to jen kamarád, se kterým se znám, tak jsme se objali." Zakřičela. „Nemusíš křičet, já tě slyším." Zasmála jsem se. „Vážně to byl jen starý známý." „No dobře teda... ale nevěřím ti moc." „Radši běž za Yuichirem! Když ho máš tak ráda, měla bys s ním trávit čas." Uchechtla jsem se. Ví jak na mě. Začervenala jsem se jen na krátkou dobu, zatímco ona byla rudá až po uši. No... jakoby na zavolanou, šel kolem prý ‚můj budoucí kluk'. Podíval se na mě a pak na Kurumi. „Yuichiro... přeju vám to s Rin." Uculila se Kurumi. Než jsem chtěla něco říct, pokračovala: „Už mi říkala, že ses stal jejím klukem. Prý už byla i pusinka. A ne ta obyčejná!" culila se, do doby než jsem ji bouchla po hlavě. Yuichiro měl tázavý výraz. „Díky?" zeptal se. Ze všech možných odpovědí nebo otázek řekl zrovna ‚Díky?' Proč?! Idiot. Kdyby řekl, že to není pravda, ale ten dement řekne díky. „Nemyslel jsem si, že to všem tak rychle vykecáš... Jsi vážně nemožná." Pohladil mě po vlasech. „Cože?! Ono je to pravda?!" rozkřikla se na celé kolo Kurumi. „Ne!" křikla jsem já. Ten baka...! „Ale asi ano, když to říká Kurumi... I když mám holku, o které ani nevím, že mám." Odkašlal si. „Tohle téma bychom mohli ukončit... Stejně je to kravina." „Ale byla sranda vidět tvůj obličej plný zlosti, srandy a vloudil se tam i strach, který nechápu." Zasmála se Kurumi. Ona umí dost dobře odhadovat z tváří, co si lidé myslí a vidí jim to na očích. „Strach? Rin?" promluvil pan "dokonalý". „Jen váhání. Nic co by mě rozhodilo." Řekla jsem s pevnou vůlí. No pravda, ta holka mě dost rozhodila. „A o čempak váháš?" uculil se Yuichiro. „O ničem!" bouchla jsem ho do ramene. „Tak fajn." Ušklíbl se.

Já už byla po zápasu, ale ještě mě čekal jeden a dokonce i Yuichira. Ten se ale má, neb si může vybrat, s kým bude bojovat. Jak ho znám, nevybere si lehkého soupeře. Abych řekla pravdu, už to všechno chci mít za sebou. Nikdy bych to neřekla, ale chci se vrátit zpět do té odporné základny. I když je tam nuda, pořád lepší než tady. Ano, jsme tu ‚volní' ale každej den jiný zápas a jiné úrazy a jediné, co můžeme je trénovat. Větší otrava je už učení Přírodopisu.