Forbidden Love

Kapitola 2

Vzbudil mě budíček, který byl nastaven na šest hodin ráno. Všichni vstáváme v sedm, protože je rozcvička, ale já vstávám o hodinu dřív. Můžu se delší dobu upravovat a být v koupelně. Potom tam bývá narváno... Okoupala jsem se a dala si na sebe sukni a tričko. Byla to tady naše uniforma. Když jdeme cvičit, oblečeme si většinou nějaké tepláky a tričko. Já si oblékám černé riflové kraťasy a modré tričko nad pas s takovým rolákem. Pod to si dám ještě jedno tričko.

Uniformu mají všichni, na cvičení nebo bojování má každý svoje. Upravila jsem se a vlasy si svázala do copu. Šla jsem zpět do pokoje. Kurumi stále spala a žužlala polštář. Nastavila jsem jí budík na sedm hodin, aby nevstala pozdě. Nechala jsem ji spát dál a šla se projít po chodbách. Náš pokoj je ve čtvrtém patře. Ve čtvrtém a ve třetím jsou pokoje a koupelny. Ve druhém je kuchyně a ještě nějaké obchody, abychom si mohli něco samy koupit. V přízemí je hala, kde cvičíme a bojujeme. V pátém patře jsou pokoje instruktorů a lékařů. V šestém, a taky posledním patře jsou pokoje pro ninjů ze třídy S. Pak je tam ještě rozhledna. My můžeme maximálně do pátého patra, výš ne. Nikdo nikde. „Co kdybych trošku porušila pravidla?" zeptala jsem se v duchu sama sebe. Vyběhla jsem schody do pátého patra. Pak do šestého a spadla mi čelist. Bylo to tu jako ze skla. Hodně oken, skrze které na podlahu dopadali paprsky slunce. Hodně osvětlené to tu bylo. Zakoukala jsem se do malého městečka, které jsem odtud viděla. „Copak tu děláš?" ozvalo se za mnou. Rychle jsem se otočila. Byla tam Nitta. „Slečno Nitto co vy tady-" „To bych se měla ptát já tebe. Já sem můžu." Řekla mi. Podívala se na mě káravým pohledem. „Sumimasen." Omluvila jsem se jí. Kývla. „Teď padej dolů." „Dostanu trest?" zeptala jsem se opatrně. „Ne, nikdo se to nedozví." Řekla mi a usmála se. „Arigato." Řekla jsem a běžela zase dolů.

Pohled Nitty

Šla jsem do šestého patra. Měla jsem v plánu jít za Mineko. Celé její jméno je Hosuzu Mineko, je moje sestra. Dostala se do třídy S a já jí to přeju. Touhle dobou už je vzhůru. Šla jsem tedy nahoru. Před velkým oknem stála nějaká dívka. Klidně se vsadím, že je to Rinako. Kdo jiný, by byl tak zvědavý a šel až sem? Poznám ji i podle jejího oblečení. Většinou na sobě má kraťasy a modré tílko, ale teď má uniformu. Holka zvědavá... Šla jsem potichu za ní. „Copka tu děláš?" promluvila jsem po chvíli. Lekla se a rychle otočila. „Slečno Nitto co vy tady-" začala, ale skočila jsem jí do řeči. „To bych se měla ptát já tebe. Já sem můžu." Dívala jsme se na ni káravým pohled. Omluvila se a zeptala, jestli dostane trest. „Ne, nikdo se to nedozví." Řekla jsem jí a usmála se. Ona poděkovala a odběhla pryč. Šla jsem ke dveřím k pokoji, kde je Mineko. Zaklepala jsem. „Mineko?" špitla jsem. Otevřela jsem dveře. Nikdo v pokoji nebyl. V dalších pokojích taky ne. Kde asi jsou? Problesklo mi hlavou. Nic nehlásili, tak proč... počkat! Vrátili se včera vůbec? Měla jsem na starosti tolik žáků, že jsem to moc nepostřehla. Běžela jsem až na konec chodby až jsem uviděla zlaté dveře. Zaklepala jsem a vešla dovnitř. Byla tam našeho šéfa kancelář. Byli tu ještě jedny dveře, ty vedli do jeho menšího, dá se tak říct, bytu. Má tam obývák, kuchyň, ložnici a další místnosti, co jsou v domácnosti. „Pane Kishimoto?" zeptala jsem se. Měl by už být taky vzhůru. Slyšela jsem křoupání. Mohli to být brambůrky. „Je tu někdo?" ozval se chraplavý hlas. „Ano. Tady Nitta Hosuzu." Řekla jsem. Chlápek okolo čtyřiceti let otevřel dveře a kývl na mě. „Pane, chtěla jsem se zeptat, kde jsou všichni ze třídy S... Hledám Mineko, ale není tam." „Oh... Tak to nevím, oni si chodí na různá místa. Někde trénují a někam chodí. Já se jim do toho nestarám." Řekl. „Děkuji." Řekla jsem a odešla. Šla jsem vzbudit žáky, ale to nebylo třeba. Už byli fronty do koupelny. „Žáci! Sejdeme se za půl hodiny v kuchyni!" křikla jsem a šla do kuchyně. Kuchařky už všem dělali snídani.