Forbidden Love

Kapitola 11

Pohled Rin:

„Kurumi!" objala jsem bělovlásku. „Sestřička mi všechno řekla, jsi v pořádku?" „Měla bych se spíše ptát já tebe. Jak to, že neležíš v posteli, když jsi málem umřela?!" „Neboj... Jsem v pohodě. Díky tobě." Usmála se. „Rinako!" křikl a já poznala bělovláska, kterého ještě neznám jménem. Zamávala jsem mu. „Hoj." Řekl a mi mu pozdrav oplatili. „Kdo to je? Tvůj kluk?" zasmála se Kurumi. „Eto... to je ... hm... jak že se vlastně jmenuješ?" nervózně jsem se zasmála. „Nemůžeš to vědět, protože jsem se ti ještě ani nepředstavil... Promiň. Moje chyba. Jmenuji se Akira." „Tak začneme znovu. Já jsem Rin. A tohle je kamarádka Kurumi. Těší nás." Usmála jsem se na něj a Kurumi se jen přikrčila a sledovala ho podezřelým pohledem. „Kurumi, co je?" zasmála jsem se. „Je divnej..." „Ty taky..." zamumlal Akira. „Říkal jsi něco?!" křikla po něm Kurumi. „Jen to že jsi divná..." řekl upřímně. „Ty taky! Ty ještě víc!" začali se jim objevovat jiskry u očí. Jen jsem se smála. „Stačí!" řekla jsem skoro nesrozumitelně. „Pojďte se mnou." Špitla jsem. Měla jsem pocit, že nás někdo sleduje, tak jsem šla chvíli rovně a pak jsme se vydali hlouběji do lesa. Zastavili jsme se na místě, kde na nás nebylo dohledu. „No? Proč jsi nás sem zavedla?" „Kurumi... Akiro..." napínala jsem je. „Ehm... Nevím, kde mám začít." Zašklebila jsem se a poškrábala na hlavě. „Ty si pako." Zasmála se. „Běž hned k věci." Zasmála se. „Co jako mám hned říct, například že chci, abyste spolu chodili, a tím to končí?!" zasmála jsem se. „Jako fakt?!" „Ne." Zase se ozval můj smích. „No... začneme asi tím, že se na sebe podívejte?" Ano... vysvětlování level já. Oba se mě podívali pohledem, jako jestli si z nich dělám prdel nebo ne. „Tak znovu..." Bouchla jsem se rukou do hlavy. „Je to jen domněnka, ale může to být i pravda... Kurumi... ty jsi říkala, že jsi měla staršího bratra, že ano?" „Ale co s tím má společného-" „Ano nebo ne?" skočila jsem jí to řeči. „Jo měla." „Akiro, měl jsi sestru?" „Myslím, že ano..." „Hm..." usmála jsem se. Moje intuice by mohla být správná. Kurumi jako malá ztratila bratra a pak se ona ocitla v našem spolku. Kdyby její bratr byl z našeho spolku, někdo jí to určitě řekne... Takže si myslím, že jejího bratra, našli někde venku a tak ho vzali do spolku, Kurumi vzal až náš spolek, když jí zemřeli rodiče. „Nemyslíš si doufám, že je tohle můj bratr?" začala se smát Kurumi. „Na to hned zapomeň! Je to kravina. Můj bratr je mrtví." Dodala. „Jak si tím můžeš být tak jistá?" zeptala jsem se. Ona se zarazila a pak zamumlala: „Ztratil se v lese, určitě ho zabili démoni..." Akiro jen mlčel a přemýšlel. „Dívej... Nevím, jestli to je mnou, ale myslím si, že to bylo nějak takhle: Tvůj bratr se ztratil v lese, kde nemohl najít cestu domů a jelikož spolky každou chvíli hledají různé děti, které se ztratí nebo nemají rodiče, tak ho jednoduše vzali do spolku. No a jelikož tobě zemřeli rodiče, je dost možné že tě vzali do našeho spolku a tvého bratra do druhého." „Ale nemáš to stoprocentní." „Nemám, proto jsem chtěla, abyste oba zavzpomínali, jak vypadali vaši sourozenci nebo rodiče a tak... Nemusí to být pravda, ale i tak... chci to zkusit." Sedla jsem si na zem. Tak a teď se cítím jako psycholožka, co se snaží vyřešit problém malého dítěte... Jo... Rin... vedeš. Kdyby pro mě Kurumi toho tolik už neudělala a kdyby mi o svém bratrovi párkrát nepovídala, tak je mi to docela jedno... Ale hodně jí toho dlužím. Možná to ani splatit nejde. „Chjo.." špitl Akira. „Sedni!" křikla jsem po něm. On si jak poslušný pejsek sedl na zem. „nemám ještě za štěkat?" zeptal se. Zasmála jsem se a pak z klidem řekla: „Klidně." On jen převrátil oči a řekl něco ve smyslu, abychom začali mluvit o jejich rodinách. „Pamatuju si jen mámu a trochu bráchu... S tátou jsem nějak moc nebývala, s ním byl spíše bráška..." ujala se slova Kurumi. „Máma měla světlé dlouhé vlasy. Nebyli dokonale bílé, měli nádech žluté. Oči měla ledově modré, ale když byla šťastná, byly jako dvě studánky. Byla hrozně krásná. Pořád jsme byly spolu, vařily, bavily se, pomáhala jsem jí se zahradou... Mám s ní krásné zážitky." Pousmála se Kurumi. Opřela jsem se o strom. „Někdy by mě zajímalo, proč si někteří pamatují svoje rodiny, nebo alespoň část a já ne... Snad každý má s rodiči krásné zážitky, jen já si nepamatuju, ani jak kdo vypadal... Je mi do breku. Jsem směšná..." Pousmála jsem se. Byl to takový ten úsměv, kdy je mi do pláče... (Skutečným úsměvem života je úsměv ve chvíli, kdy je ti do pláče... Nojono... Snad každý to známe :) :/) „A tak vypadal můj táta, alespoň to, co si pamatuju." Řekl Akira. Ani jsem nepostřehla, že už mluvil i on o své rodině. „Je to zbytečné." Řekl Akira. „Když si skoro nic nepamatujeme, tak nemůžeme usoudit, jestli jsme sourozenci jen podle vzhledu." Řekl a chystal se k odchodu. Asi má pravdu. Byla jsem jen naivní, chtěla jsem pomoct Kurumi, ale nic možná jsem jí jen zhoršila náladu. „Ale-" „Písnička..." špitla jsem. Asi nejsem jediná, co má špatnou náladu... Kurumi se na mě podívala. „Počkej Akiro!" křikla a začala zpívat nějakou písničku. Rytmus si někdy brouká. „Odkud ji znáš?" zeptal se Akiro. „Zpívali mi ji rodiče od doby, co se bráška ztratil... Prý ji zpívali i jemu, když šel jako malý spát." „Podobnou mi taky zpívali..." špitl. „Pamatuju si to... Máma... zpívávala mi ji. Vždycky jsem jí říkal, ať si její dlouhé vlasy dá do copu, protože jí padali do obličeje..." Přišla k Akirovi a objala ho. „Přece jen to byla pravda, mám bratra naživu... Tvoje intuice byla správná Rin." Objala i mě. „Jak jsi to ale věděla?" „Slyšela jsem, že si Akiro brouká stejnou písničku jako ty... Když jsem shrnula i to jak vypadáte a podobné věci, tak mě to napadlo." Řekla jsem. Pousmála jsem se. „A teď mi bratříčku řekneš, jak ses proboha ztratil a jak se máš! Co jsi dělal ve druhém spolku a jestli máš nějaké kamarády, popřípadě holku!" začala mu dávat otázky. „Díky Rin. I když je to i mínus, bude mě vyslýchat." Zasmál se. „jdeš?" zeptala se Kurumi. „Běžte napřed." Usmála jsem se. Oni šli a já zapřemýšlela, proč si nic nepamatuju...