𝐓𝐡𝐮𝐧𝐝𝐞𝐫𝐨𝐮𝐬 [ᴍɪɴsᴜɴɢ]

Kapitola osmá: Nečekaná zpráva

Od toho dne uběhly asi 2 týdny a pomalu se blížil srpen. Ty prázdniny strašně rychle utíkaly, což se mi ani trochu nelíbilo. Představa že za měsíc jdu do čtvrťáku byla hrozivá.

Zase jsem se válel na posteli a přemýšlel jak využiju druhého měsíce prázdnin. Nakonec jsem čapnul knihu a začal si číst. Stejně nemělo smysl nad něčím takovým přemýšlet, nic bych nevymyslel.

Asi hodinu na to mi na dveře ťukal někdo z mých spolubydlících. Felix. ,,ah, Sungu. Chci si s tebou o něčem promluvit" zněl celkem vážně což se mi vůbec nelíbilo ,,jasně, povídej" poklepal jsem vedle sebe na znamení aby si sednul. Ach musím říct že se poměrně bojím. Felix se na mě podíval a konečně začal mluvit ,,no víš, s Binem jsme se nějak bavili o dovolený. A včera za mnou přišel s tím že našel cenově dostupné letenky do itálie. Ale jelikož tu bydlí Minho tak nechceme aby jsi tu byl s ním sám protože vím že by ti to vadilo a-" zakryl jsem mu pusu rukou aby nemohl pokračovat ,,Felixi, tahle příležitost se ti nenaskytne jen tak. Přestaň tady kecat nesmysly a vypadni si balit. Hádám že odlítáte za pár dní. Já to tady s Minhem přežiju dobře?" Felix na mě zaraženě koukal dobrých 5 minut dokud se nevzpamatovat ,,to myslíš vážně Sungu?" pokývám hlavou v souhlas a usměju se, Felix mi hned skočil kolem krku ,,děkuju, děkuju, děkuju!" jen se uchechtnu a obejmu ho.

,,mazej si balit" odtrhnu ho po chvíli ,,rozkaz pane" zasměje se a rychle odběhne k sobě do pokoje. Takže tady budu nějakou dobu sám s Minhem?... Myslím že jsem se aktuálně upsal ďáblu, ale co bych pro Lixe neudělal.

Svalím se zpátky do postele a vezmu si svoji rozečtenou knihu abych se nějak odreagoval. nevím co tu budu celou tu dobu dělat. znuděně jsem knihu zaklapnul a odhodil na postel, nedokázal jsem se soustředit, vždycky jsem přečetl jedno slovo a musel ho číst pak znovu šestkrát abych věděl co to bylo. Stejně nevím o čem to bylo, furt jsem myslel na to že tady budu SÁM S MINHEM. Neměl jsem ho rád ani když přišel, pochybuju že ho budu mít rád teď.

Vstal jsem z postele abych si udělal čaj a našel svůj mobil. chci zavolat Seungminovi. Otevřel jsem dveře a na mé neštěstí tam stál Minho ,,zdravím spolubydlící" řekne se zářivým úsměvem kterým mi lezl ještě vím na nervy. Ignoroval jsem jeho "pozdrav" a šel jsem do kuchyně. Vytáhnul jsem hrnek a krabičku s čaji, sáček jsem hodil do hrnku a přidal jednu lžičku cukru. Dal jsem do konvice vodu a dal ji vařit.

Mezitím co jsem čekal na vodu jsem se porozhlédnul po mém pohřešovaném telefonu. Kouknul jsem se do obýváku, do předsíně dokonce i do koupelny ale nikde nebyl. Chvílema jsem se bál že jsem ho někde ztratil ale pak mi došlo že jsem nikde od toho klubu nebyl. povzdechl jsem si a šel zalejt čaj který jsem si následně odnesl na stůl v jídelně. Furt mi nedávalo smysl že ten telefon nemůžu najít. však jsem přece nic nedělal.

Chvíli jsem foukal čaj a napil se, snažil jsem se přijít na to kde by ten mobil mohl být. položil jsem hrnek s čajem na stůl a zamyslel se. naposledy jsem ho měl v pokoji, pravděpodobně v posteli. Ale v pokoji jsem se všude díval. ACH ANO. Rychle jsem s rozeběhl do pokoje. skrčil jsem se pod postel ,,mám tě!" vykřikl jsem a natáhl se pro něj ,,já jsem debil bože" zanadával jsem sám sobě ,,jo to máš pravdu" ozve se hlas za mnou. Přesně jsem věděl kdo to je. ,,drž hubu" vstanu a otočim se na Minha kterýmu na tváři hrál pobavený úšklebek ,,co? čuměl jsi mi na prdel?" řeknu znechuceně ,,a co když jo? Potrestáš mě?" zkousne si spodní ret. Tak ty takhle jo? Přešel jsem k němu a zašeptal mu do ucha něco co zarazilo mě samotného: ,,buď hodný a nebudu muset" uchechtnu se a odejdu zpátky do kuchyně tentokrát i s mobilem.

-----

Hezký den přeji, sice nevím jaký den to vydám ale doufám že se máte dobře (zdali to bude pondělí, tak pochybuji) lol fakt je to pondělí...

včera jsem odpadla dřív než jsem čekala takže kapitola vychází až teď hah...

tahle kapitola je takova trochu o ničem i když se tu konečně objevuje Minsung, ale moc dlouho to nevydrží.

Řeknu vám fun fact, název tohohle příběhu nemá nic společného s dějem. jen jsem to žačala psát když byla bouřka.

A MOC DĚKUJI ZA 100 PŘEČTENÍ NEMÁM SLOV.

No toť vše. Za chvíli zase ahoj.