𝐓𝐡𝐮𝐧𝐝𝐞𝐫𝐨𝐮𝐬 [ᴍɪɴsᴜɴɢ]

Kapitola jedenáctá: Odjezd zítra

Nevím kolik hodin uběhlo, ale vím že jestli do sebe teď něco nedostanu tak umřu hlady. Mám teď na výběr: první možnost je taková že se pokusim nezapálit kuchyň, druhá je že polezu za Minhem a udělám ze sebe debila.

Upřímně. Ani jedna možnost se mi nezamlouvala, ale opravdu mám hlad. Řekněte mi co by jste si vybrali vy? Umřeli hlady. Zmučeně jsem si povzdechl a vyšel z pokoje.

Zastavil jsem se před jeho dveřmi a váhal zdali to mám udělat. Tohle je tak ponižující... Zhluboka jsem se nadechl abych se uklidnil a následně jsem zaklepal. Nic. Nikdo se neozýval.

Pomalu jsem otevřel dveře, s tím že má třeba sluchátka a neslyší mě. Ale spletl jsem se. Byl rozvalený na posteli a spal. Měl na sobě bílý triko které měl trochu vyhrnuté a šedý kraťasy.

Nemůžu lhát, byl to hezký pohled. Představa že bych se vedle něj každý ráno probouzel byla víc než dobrá. ALE je to Minho.

Promnul jsem si obličej abych se trochu vzpamatoval a přestal na něj civet jak na obrázek boží. Pomalu jsem došel k posteli a naklonil se nad něj.

,,koukalo se ti dobře? chvíli jsem se bál že do mě vypálíš díru" promluví z ničeho nic Minho a mě srdce vynechá pár úderů, tohle bylo o infarkt. Ten kretén otevřel oči a začal se mi znovu smát. Většinou naše "konverzace" jsou jen o tom že se ztrapním a Minho se mi pak vysměje. Bomba.

,,potřebuješ něco? Já jen že bys zamnou asi jen tak nešel" nadhodí Minho aby přerušil to trapné ticho které mezi náma panovalo ,,um no. Nevim jak to říct. Neumím vařit" pokusím se mu naznačit co po měl žádám.

,,a?" založí si ruce na hrudi a ušklíbne se, to dělá schválně?! Zamračím se aby pochopil že jsem ho prokouknul ale jemu je to uplně jedno. Fakt ho tu budu prosit o to aby mi udělal jídlo?

,,uděláš mi něco k jídlu?"

,,jasně"

Kdybych věděl že to bude tak jednoduchý tak bych mu tam vtrhnul hned.

S úsměvem jsem si sednul za stůl a začal se cpát jídlem co mi Minho udělal. Musím přiznat že vařit uměl, ale Felixovi se nevyrovná heh.

Vesele jsem do sebe házel jídlo, ale pak jsem na sobě ucejtil někoho pohled. Minho na mě koukal s úsměvem od ucha k uchu , bylo to.... roztomilý? Když mu došlo že na něj koukám, hned se přestal usmívat a jeho výraz se změní v tázací.

,,co?" zeptám se zmateně ,,c-co? nic" usměje se a nervózně si prohrábne vlasy. To bylo zvláštní.

Dojedl jsem poslední sousto a odnesl talíř do dřezu. Minho furt seděl u stolu a koukal na mě ,,musíš na mě furt koukat?" zavrčim a opřu se o linku ,,děkuju by stačilo" začne mě pošťuchovat a vstane od stolu.

,,nic ale neni zadarmo"

,,chceš peníze?"

,,ne"

,,tak co chceš?"

,,abys se mnou někam jel"

,,ani náhodou"

,,dlužíš mi to"

,,nemusel jsi to dělat"

,,já vím, ale nechat tě umřít hlady? asi ne no"

,,tvůj problém"

,,dobře, dobře"

Zvedl ruce na náznak že se vzdává a odešel k sobě. Oddychnul jsem si. Co ho to napadlo že s NÍM někam pojedu. Nechal jsem to být a umyl jsem po sobě nádobí které jsem dal předtím do dřezu.

Konečně jsem si lehnul do postele a vzal si do ruky mobil, všimnul jsem si zprávy od Felixe kde píše že už dorazili. Rychle jsem najel na kontakty, jeho číslo a zavolal mu. Když to vyzvánělo poměrně dlouho tak jsem to chtěl položit ale na poslední chvíli to zvednul.

,,Lixieeee!! Tak co jaký byl let?"

,,Ahoj Jiii, no v pohodě, jen Bin chrápal"

,,Ty taky chrápeš tak si nestěžuj"

,,no dovol! To je jedno, Co vy dva? V pohodě?"

,,ach. No jo dobrý, v autě mi půjčil sluchátka, uvařil mi a nabídl mi aby jsem s ním někam jel..."

,,to je skvělý! a pojedeš s ním ne?"

,,nooo. odmítnul jsem to"

,,JI!! Mazej za ním a řekni mu že seš hňup a že s ním pojedeš"

,,já ti nevim Lixi..."

,,ale já vím. Dělej nebo řeknu Binovi aby to zařídil"

,,fakt musím?"

,,jo, to je rozkaz. Pak mi napiš! A všechno zjistím tak to ani nezkoušej"

,,ano mami"

,,šikovnej kluk, měj se hezky Ji. Zítra ti zavolám"

,,jasný, ahoj"

Položil jsem hovor a mobil mrsknul na druhou stranu postele kde se odrazil a spadnul na zem což udělalo ránu. Slyšel jsem jak se otvírají na chodbě dveře a následně kroky k mému pokoji, Minho se ani neobtěžoval klepat a prostě vtrhnul dovnitř.

,,jseš v pohodě?" jen zamručím a přes obličej si dám polštář ,,dobře" pomalu odcházel ale já ho zastavil

,,kdy chceš jet?"

,,zítra"

,,dobře"

,,dobře".

-----

ZDAR HAHA

ne mám celkem depky musím přiznat, psaní toho příběhu mě vysiluje. a nebo to bude tim že jsem nespala? nesmysl.

no každopádně tu máme další kapitolu, to chce potlesk. Ne?- Dobře.

Celkem nezáživná kapitola no, i když teda konečně jsme se někam dostali haha. Já hodně pochybuji o tom že tenhle příběh bude mít hlavu a patu ALE pokusím se o to. Zatím si myslím že to tak hrozné není.

Doufám že se vám kapitola líbila, a jestli ne. Tak se neomlouvám.

Zatím čau.