𝐓𝐡𝐮𝐧𝐝𝐞𝐫𝐨𝐮𝐬 [ᴍɪɴsᴜɴɢ]

31

,,počkat, počkat. Takže vy dva jste byli celou dobu domluvení?" zeptám se už po desáté na tu samou otázku. Changbin mi to znovu odkýval. Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. ,,snažil jsem se to držet v tajnosti, a jak vidím tak se mi to povedlo" zachichotal se Felix ,,proč? já- to je jedno".

Changbin se jen usmál a dal Felixovi letmou pusu na tvář. Nahlas jsem si povzdechnul. Závidím jim, nechápu proč taky nemůžu mít taky takovej vztah. Nojo Jisungu, budeš si muset počkat. Vstal jsem z gauče a odešel do kuchyně abych si dal něco k jídlu.

,,čau Bine co ty tady?" ozve se hlas z obýváku. Minho. Začalo mi rychleji bít srdce. Ignoroval jsem to a vytáhnul jídlo které udělal Felix z lednice. Vyndal jsem z linky misku a něco málo si nandal do misky a následně to hodil do mikrovlnky. Uklidil jsem zbytek jídla do lednice a opřel se o linku.

,,Umm když přijel Bin tak asi budu spát zase na gauči hádám" ozvalo se vedle mě ,,můžu tam spát klidně já, jen přece jsi na tom gauči do teď spal" namítnul jsem a otočil hlavu směrem k němu. Bylo vidět že rozhodně nesouhlasí. ,,coje?" zeptám se jak debil.

,,nebudeš spát na gauči, budu tam spát já. Jsem zvyklej" založil si ruce na hrudi a opřel se taky o linku. Chtěl jsem mu nabídnout aby jsme spali spolu v jedné posteli. Ale nějak jsem na to neměl odvahu. Bylo mi to trapný.

Chvíli jsem váhal, a když jsem se nakonec odvážil k tomu se ho zeptat, cinkla trouba. Zarazil jsem se a povzdechnul si. Tohle je jako naschvál. Vyndal jsem jídlo z mikrovlnky a vydal se zpátky za klukama.

,,jsem rád že jsme tu všichni takhle pohromadě, už mi to chybělo" prohlásím abych nějak začal konverzaci. Všichni se na me otočili ,,jseš v pohodě Ji?" Zeptá se starostlivě Felix. ,,jo, jo jsem." Rychle se usměju.

Felix se taky usmál. Nevěřil mi, ale nechtěl to řešit. Věděl že bych mu nic neřekl.

Minho se na mě podíval. ,,coje?" Prsknu na něj. Viděl jsem jak se na mě dívá. V očích se mu leskla lítost. Nechtěl jsem aby se na mě takhle díval. ,,kurva. Pojď za mnou".

Vstal jsem z gauče a rozešel se do horního patra. Minho šel celou dobu za mnou. Otevřel jsem dveře do pokoje, počkal jsem až vejde dovnitř a třísknul jsem dveřmi.

,,Ji-" nenechal jsem ho to ani doříct ,,Minho kurva poslouchej mě. Poslouchej co říkám. Přestaň dělat jak kdybych se měl na místě zhroutit. To že jsi mi ublížil neznamená že to nebyla i moje chyba. Byla to i moje chyba. Neměl jsem to dělat. Já jsem se do tebe zamiloval jak debil, já si myslel že by z toho mohlo něco být a nebo že to cítíš stejně. Byla to blbost, neřeš to už, prostě se nic nestalo"

Minho na mě tiše koukal. Nevěděl co říct.
,,já-" zlomil se mu hlas hned na začátku věty. Nedokázal to doříct. Jen se na mě díval. ,,nemusíš nic říkat, já to chápu. Bylo to chvilkový".

Usmál jsem se, otočil jsem se a udělal pár kroků ke dveřím. Už jsem sahal po klice když v tom mě zastavil ,,počkej! Počkej".
Podíval jsem se na něj a čekal co z něj vypadne. Snažil se ze sebe dostat něco smysluplnýho, ale nepovedlo se mu to.

,,promysli si to, a pak za mnou přijď. Klidně můžeš být tady se mnou v pokoji abys nemusel spát dole na gauči. Ale je to na tobě" otevřel jsem dveře a odešel z pokoje. Necejtil jsem se na to abych seděl s klukama v obýváku tak jsem se sebral a opustil barák. Byla celkem zima.

Nevěděl jsem kam jdu, ale potřeboval jsem prostě vypadnout.
_____
HELLO🧍🏻‍♀️

nějak jsem se začala nudit, tak mě napadlo dopsat tuhle kapitolu kterou mam extremne dlouho rozepsanou.

Doufam že tady furt nekdo je i presto ze jsem proste debil.

DEKUJU ZA 5K PŘEČTENÍ COZE?!