Okouzleni prvním pohledem

5. kapitola

Probudila jsem se s trhnutím na posteli. Na nemocniční posteli. Vidění jsem měla ještě trochu rozmazané, ale tvář, která byla přede mnou, jsem rozpoznala hned.

„Alexi?" snažila jsem se říct, ale skoro jsem se neslyšela.

„Dobré ránko, sestřičko." zazubil se a já se usmála.

„Kdys přijel?"

„To není důležitý, teď jsi důležitá ty. Co se ti proboha stalo, že musíš být v nemocnici?!"

„Nate. Nate se opil a dal mi do obličeje a já to tak trošku nezvládla." ukázala jsem na svůj obličej, na kterém cítila, že byl nateklý.

Alex vykulil oči. „Nate? To je debil."

„Jo. Nebyl tady někdo? Třeba Fab nebo Julie?" Nebo kluk z balkónu? Chtěla jsem říct, ale co by tady dělal, když si mě taky určitě ani nevšiml.

„Ne. Myslím, že jsem tu první." oznámil mi a já zavřela posmutněle oči a zas usnula.

Z nemocnice mě pustili hned po ranním vyšetření. Když jsme přišli domů, mamka se ségrou seděli u stolu.

„Ahoj!" řekli jsme naráz s Alexem.

Všechny oči se úpíraly na Alexe a já se zase cítila jako nic. Jo, přijel Alex, ale já jsem byla v nemocnici.

„Alexi, konečně jsi tady!" běžela ho máma obejmout.

„Jaká byla cesta?" začala se vyptávat Alexe Maggie a já se cítila jako neviditelná.

Přišlo mi, že to nevěděly, že jsem tam ani nebyla. Nebo že jsem doteď spala v pokoji.

Svěsila jsem hlavu a šla do pokoje. Na tohle jsem neměla náladu.

Lehla jsem si do postele a jen koukala na strop.

Byla jsem až tak na nic, že i když se mi něco stalo, nikdo si mě nemusel všímat? Ani moje vlastní matka? Sestra? Furt jsem myslela na to, že tady byl i Alex, ten byl jediný, který za mnou přijel do nemocnice a ani nešel pozdravit svou rodinou. Šel nejdřív za mnou. Byl jako táta.

Táta by mě taky dal na první místo, ale stejně tam teď Alex seděl a povídal si s nima o svý cestě a škole.

Z mých myšlenek mě vyvedlo vyzvánění telefonu. Zvedla jsem ho z nočního stolku a na displeji viděla neznámé číslo. Položila jsem ho zpátky na stolek a nechala ho dál vyzvánět.

Ale co když to bude z nemocnice? Říkali, že se ozvou.

Zvedla jsem se do sedu a hovor přijala. „Haló?"

„Ehm, je to Emily? Emily Williamsová?"
ozval se známý hlas.

„Jo..jo to jsem já." zakoktala jsem.

„Ahoj, to jsem já, Ethan. Kluk, do kterého jsi narazila, když jsi běžela do školy a když jsi šla ze záchoda a Ethan, který tě včera odvezl do nemocnice."

Ethan. Kluk z balkónu. To byl on. On mě zachránil, když mě Natě praštil. On tam byl a všímal si mě.

„Jo, to jsi ty. Děkuju, že jsi mě zachránil. Co potřebuješ?"

Zasmál se. „Zachránit je silný slovo. Nic to nebylo, ale chtěl jsem vědět, jak ti je?"

„Jo, v pohodě." ozvalo se dlouhé trapné ticho a já zničehonic vyhrkla. „Nechceš jít ven?" Samotnou mě to překvapilo.

Moje srdce bušilo, že jsem se, že ho Ethan neslyšel na druhé straně. „Moc rád. Můžeš hned? Mám čas." Spadl mi ze srdce obrovský kámen.

„Jasně, tak před barákem."

„Zatím." ukončil hovor.

Ethan mě pozval ven. Teda vlastně já pozvala jeho. Nic to neznamenalo. Jen si chci s ním popovídat.

Proč to udělal? Proč mě tam nenechal ležet, aby si pro mě přišla Fab nebo Maggie?