Okouzleni prvním pohledem

14. kapitola

Doma všichni ještě spali, že jsem se divila, vždyť bylo půl šestý ráno. Rychle jsem se zabalila do peřiny a snažila se aspoň na tu půl hodinu usnout, ale nešlo to. Myšlenky mě převálcovaly.

Myslela jsem na Ethana, jak náš vztah oznámím mamce a jak musím Maggie vysvětlit, že to ve škole nemá nikomu říkat. Jak se ve škole budu chovat jako doteď, ale zároveň ne a jak se bude všechno vyvíjet.

Zazvonil mi budík a já se automaticky zvedla do sedu a vypla ho.

Převlékla se do volných džínů a černého topu. Vlasy si stáhla do dvou copů a vyšla do kuchyně.

Neměla jsem v plánu o Ethanovi říkat teď, takže jsem se jen posadila ke stolu s miskou lupínků a snídala.

Po pár minutách přišla Maggie ještě v pyžamu. „Kde jsi byla v noci?" zeptala se mě otočená zády.

„Kde bych měla bejt?"

„No, v posteli a to jsi nebyla," oznámila mi.

Byla jsem tak tichá, jak jsem jen mohla, jaktože mě slyšela? „Byla jsem venku na východu slunce." řekla jsem a z části to byla pravda, takže z části jsem nelhala.

„Tak na východu slunce, jo? Kde?" sedla si naproti mě a já se cítila jako na výslechu.

„Ježiši, tady za rohem. O co ti jde?" vyjela jsem na ní až moc prudce.

„Em, vím, že lžeš, vyklop to. Mamka ještě spí, takže se nic nedozví," pokrčila rameny a mě to převálcovalo. „Okey! Byla jsem s Ethanem. Spokojená?"

„Ethan? Ten kluk co na tebe předtím čekal před barákem?"

„Jo. On...on..je to můj kluk, ale..."

„Aaaaa! Ty máš kluka, to je hustý, Em!" vypískla na celý byt.

„Pššt! Maggie, ale nesmíš to nikomu říct, hlavně ne ve škole. Je to...je to tajný. Pro školu, mamce to řeknu odpoledne, jo?"

„Sice nechápu proč to máte tajný, ale...jsem jako hrob."

Podívala jsem se na ni, aby slibovala. „No jo! Slibuju!!" a propletly jsme si malíčky.

To bude zajímavý den.

Seděla jsem v lavici a zapisovala si zápisky z tabule. Najednou se na mě otočil ze předu můj spolužák Henry a dal mi na lavici papírek takovou rychlostí, že kdybych nekoukala dopředu, nevšimla bych si toho.

Pomalu jsem rozevřela papírek a v duchu si četla:

Emily,

promiň, že jsem si tě nevšímala a že jsem za tebou nešla, když bylo potřeba. Moc se omlouvám. Vím, že to máš od smrti táty těžký a já tu pro tebe nebyla. Uvědomila jsem si to až teď a strašně moc se za to nesnáším.
Odpustíš mi?
Fab

Pod to nakreslila náš symbol přátelství - sedmikrásku. Sedmikráska nás docela spojila.

Když jsme psaly přijímačky na tuhle střední, každý student měl na lavici svůj talisman, aby měl štěstí. My jsme seděly vedle sebe a když jsme na stůl položily stejnou věc rozesmály jsme se a byly z nás kámošky.

Ten vzkaz mě dojmul. Byl hezký, ale nevěděla jsem, jestli Fab dokážu odpustit hned teď. Neignorovala mě jen teď, ale i minulý roky, protože byla zakoukaná do kluků.

Otočila jsem papírek a nakreslila sedmikrásku, ale zvadlou a napsala jsem: Odpuštění není ryhlé jako lusknutí prstů.

Poklepala jsem Henrymu na rameno a  dala mu do ruky papírek a on ho poslal Fab, zbytek hodiny ji nevěnovala pozornost.