Okouzleni prvním pohledem

6. kapitola

Když jsem vyšla z domu, už tam stál. Měl na sobě černé obtáhlé tričko a modré džíny s páskem.

„Ahoj!" pozdravila jsem ho a on mě též.

„Tak kam chceš jít?" zeptala jsem se, i když jsem asi věděla kam.

„Jen tak okolo," ozvala se odpověď, kterou jsem čekala.

„Tak jo," přikývla jsem a vydali jsme se na cestičku, která vedla na menší pole.

„Proč jsi to udělal?" zeptala jsem se.

„Mohl jsi mě tam klidně nechat, nemusel sis všímat holky, která jednu dostala, protože upřímně jsi byl jedinej, kdo si mě tam všímal. Což je smutný." Celou dobu jsem měla pohled upřený do země a pozorovala asfalt, po kterém jsme šli.

„Třeba jsem to udělal ze slušnosti." pokrčil rameny.

„Ne, to jsi neudělal. Víš jsem taková ta která jde chodbou a nikdo se na ni ani nepodívá, klidně se může postavit na stůl a zařvat na celou jídelnu sprostý slova a nikdo si toho nevšimne. Až teda na Fab a ségru a…Nata…" Jeho jméno jsem vyslovila šeptem. Když jsem si na něj vzpomněla, zuřil ve mně vztek.

„Nate je ten co tě včera…"

„Jo, je to kamarád z dětství a už od patnácti se zlejvá do němoty a pak.."

„Mlatí lidí bezdůvodně," řekli jsme naráz.

„A ty nevíš proč to dělá? Protože nebude to jen tak, víš tohle lidi normálně nedělaj," zeptal se mě.

„Máš s tím nějakou zkušenost?" odpověděla jsem otázkou.

„Ne...vlastně jo, ale…" povzdechl si. „Ehm, když mi umřela ségra...na autonehodu, nedával jsem to psychicky. Každý den jsem se za to proklínal a utápěl se v chlastu. Vždycky večer jsem šel někam do klubu nebo na párty a tam se tolik opil, že jsem nevěděl, kde jsem a kdo jsem a pak jsem vyšel ven, zmlátil každýho kolemjdoucího, co mi chtěl pomoct. A bylo mi jedno jestli to byla ženská nebo chlap."

„Pomohlo to v něčem?"

„Ne. Tohle nikdy nepomůže."

„Ethane, je mi to líto, to s tvou sestrou."

„Díky." přikývl a já přikývnu nazpět.