Okouzleni prvním pohledem

20. kapitola

„Nic novýho není už ti to říkám po stý." Bylo divný lhát, ale zároveň mě to bavilo. Bylo to něco jinýho.

Šly jsme ze školy parkem a najednou jsem viděla v dálce známou osobu, jak na mě mávala. Zamávala jsem zpátky. „Ahoj, babi." pozdravila jsem

„Dobrý den," pozdravila ji vedle mě Fab.

„Ahoj, děvčata! Jak se máte?"

„Super, zrovna jdeme ze školy," oznámila jsem.

„Tak to je skvělý. Zrovna jsem šla nakoupit na nedělní rodinný oběd. Přijde i Ethan?" zeptala se a já začala panikařit, protože Fab na mě hodila překvapený výraz. Naštěstí, ale nic neřekla.

„Ne, ten nepřijde. Jel se podívat na školu."

„Aha, škoda. Tak se mějte," rozloučily jsme se a Fab se hned začala vyptávat: „Kdo je Ethan!?"

„Jenom známej." zalhala jsem. 

„Známej? Kolik mu je?"

Kolik...kolik mu je? Nemohla jsem říct opravdový věk. „Ehm, je mu..je mu třicet pět je to mamky kolega, jel se podívat na školu, kam přestupuje." Bylo to tak okatý, ale Fab si ničeho nevšimla.

Došla jsem domů a hned zavolala Ethanovi. „Neuvěříš, co se dneska stalo," vyhrkla jsem, když se přes celou obrazovku objevil jeho nádherný obličej.

„Okey, povídej."

„S Fab jsme v pohodě a ty seš třicetiletej mámy kolega, který se jel podívat na školu, kam přestupuje." Vyprskl hned smíchy. „Co jsem měla dělat, když jsme potkaly babičku a ona se mě začala vyptávat?!" vyprskla jsem smíchy naopak já.

„Jasně, no."

„Ale co ty? Jaká je vejška?" zeptala jsem se.

„Super, už jsem tu potkal pár lidí. Fakt by se ti tu líbilo. Je tu i spoustu umění a..."

Tohle byl můj kluk. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Sice to bylo tajný, ale stejně jsem mu věřila, že mě nevymění. Zajímal se o mně.

„...kéž bys tu byla." dořekl a mě se roztáhly rty do úsměvu.