Okouzleni prvním pohledem

31. kapitola

Bylo to zvláštní. Sedět u počítače a koukat na email z vysoké školy Stanford a vědět, že vás vzali. Že jdete na Stanford a s nikým se nemůžete radovat.

Šla jsme tam kvůli sobě. Ale hlavně i kvůli Ethanovi. Který teď už v mém životě nebyl.

Byla sobota. Byl to skoro týden, co jsem Ethanovi řekla sbohem. Bude začínat poslední týden na škole a taky je zítra poslední zápas v basketu mezi naší střední a Ethanovou.

Maggie mě pořád přemlouvala, abych tam šla. A musela jsem, protože tam šla i Fab a Nate a těm jen tak neřeknu, že jsem chodila s klukem, se kterým jsem se před týdnem rozešla a náhodnou hraje v týmu našich protivníků.

Celý den jsem ležela a mamka se snažila dostat ke mně do pokoje, ale já ji nepustila. Nechtěla jsem s nikým mluvit.

Nastal den D. Kdy budu muset vidět Ethana. „Bude to v pohodě." Pohladila mě po rameni Maggie, když jsme stály před tělocvičnou.

Sedly jsme si na volná místa vedle Fab a Nata a zápas začal.

Když nastupovaly týmy, hned jsem si ho všimla. Dres číslo 37, jméno Parker. Střílel na koš, jasně, že to byl on. Maggie vedle mě zavýská a všichni kolem se na ni podívají jako co to dělá, vždyť to jsou naši protivníci. Bylo jí to jedno.

Po pár koších mě to přestalo bavit. Chtěla jsem se zvednout a odejít, ale Maggie mě zastavila. „Nemůžeš odejít! Musíš vědět jak to dopadne." Ukázala na hřiště.

Nechtěla jsem se s ní hádat, takže jsem si sedla zpátky a přetrpěla těch dvacet minut.

Nakonec vyhráli naši protivníci. Maggie skákala až do stropu a chtěla, abych skákala s ní, ale já jsem odmítla. Tým převzal pohár a všichni odcházeli.

V tom se, ale ozval hlas v mikrofonu „Já...chci jenom něco říct." Zjistila jsem, že je to Ethan. Všichni ztichli a posadili se zpátky na svá místa.

„Před týdnem se se mnou rozešla jedna úžasná holka. Ano, měl jsem holku a kvůli tomu se se mnou rozešla. Že jsem nechtěl, aby to moje škola věděla. Strašně mě to skácelo, ale pak jsem si uvědomil, že jsem byl blbec. Že jsem nechal tak skvělou holku napospas. Takže Emily..." Ukázal na mě a celá tělocvična se otočil. „...jsi moje číslo 37." Otočil se a ukázal si na záda, kde měl svoje číslo. „Naučila si mě zase věřit a dát mi úsměv na rty. A odpusť mi, to co jsem udělal."

Celou tělocvičnou se rozezněla písnička. Písnička pro mě.

Láska je jen dětská hra pro hlupáky a snílky
Chceš po mně celou skládačku a nedáš mi dílky
Naděje je pustá lež, co svádí nás k bláznovství
Je to jen hloupá hra pro lidi, co moc sní

A tak ztratil jsme všechno než jsme potkal tebe
Zase se mi to vrátilo a zjistil jsme, že mi tě přineslo nebe

A tak koukám se ti do očí
A čekám až vesmír zakročí
Až budeme spolu a moct si o všem povídat
Až budem moct být na vrcholu a nasebe se usmívat
Protože jsem zjistil, že si mé číslo 37
A že máš pro mě fakt velkou cenu

Nikdy jsem nevěřil na lásku naději a smích
Štěstí se na mě nepodepisovalo jen hřích
Ale pak jsi přišla ty a kápla si do mě to štěstí
A já se přestal třást tou bolestí
Protože ty si děláš vše po svém, ale zároveň si ďáblovým poslem

Ozval se potlesk a milostné Oo. A moje srdce bušilo a moje oči slzely a já jsem věděla jen jedno.