Okouzleni prvním pohledem

8. kapitola

Když jsem přišla domů, ani si nikdo nevšiml, že jsem tam nebyla.

Bylo ticho. Jako by tam nikdo nebyl.

„Haló?" zvolala jsem, ale nic se neozvalo.

Šla jsem do pokoje a zvedla svůj telefon, který celou dobu ležel na nočním stolku a byl napojený na nabíječce. Když jsem ho otevřela, vyletělo na mě několik zpráv a hovorů. Od mámy, Alexe a Maggie.

Táta!

Úplně jsem na něj zapomněla. Vzpomínání, společná večeře a pak hřbitov. Tak moc jsem byla zakoukaná do sebe a Ethana, že jsem zapomněla na tátu.

V tu chvíli, kdy jsem se sesypala na postel, uslyšela jsem vchodní dveře. „Mami?" ozvala jsem se a ona se hned objevila ve dveřích. „Mami, moc mě to mrzí, byla jsem...s kamarádem..venku a úplně zapomněla," vydechla jsem.

„Emily, ty jsi byla s kamarádem? Na vzpomínání?!" křikla jsem.

„Mami, vy ani nevíte, že jsem byla v nemocnici! Přišla jsem domů a všímali jste si jenom Alexe a já? Já tady ani nejsem, že jo? Chtěla jsem odejít a vy jste si toho ani nevšimli! Divím se, že jste si všimli, že s vámi nejsem na tom vzpomínání. Mami, ani o tátovi nemluvíš! Víš jak to je těžký?!" Po tvářích se mi kutálely obří slzy.

Mamka si povzdechla. „Zlato..."

„Ani nevíš, co k tomu říct, co? Mami, kdybych měla peníze, tak se už dávno odstud odstěhuju, " řekla jsem a zabořila hlavu do polštáře. Hned jsem toho litovala.

Svojí rodinu jsem měla ráda, ale někdy se chovali jako malé děti. Od té doby, co je táta pryč, byl doma nepořádek.

„Já tě tu nechám," řekla a odešla.

Jasně, typický. Ani jsem nevěděla, jestli se vůbec vrátí nebo bude dělat, že je všechno v pohodě.

Po hádce s mamkou už jsem se z postele nezvedla. Usla jsem v té stejné pozici, ve které jsem zabořila hlavu do polštáře, když mamka odešla. Ještě, že byla neděle, protože školu bych teď fakt nezvládla.

Ležela jsem, koukala do stropu a čekala, že třeba mamka přijde nebo Maggie s Alexem nebo aspoň někdo.

Ne.

Nic.

Žádný hlas, žádné klepání na dveře.

Uroučila jsem se vstát z postele. Když jsem vyšla ze dveří mého pokoje, slyšela jsem mamku brečet v kuchyni.

Pomalu jsem došla do kuchyně, když mě uviděla, zvedla se. „Emily, zlato," řekla s uslzenýma očima. „Posaď se, prosím." pobídla mě a já to udělala.

Proč jsem to vůbec dělala? Ze zvědavosti? Ze smutku? Ze slušnosti? Při tom slově si vzpomenu na Ethana. Jak říkal, že mě zachránil ze slušnosti. Musela jsem se pousmát.

„Emily, nikdy jsi nebyla ta, které bych si nevšímala..."

„Tak proč sis všímala jen Alexe, když jsme přišli z ty nemocnice?!" Skočila jsem ji do řeči.

„Protože jsem to nevěděla! Já..nevěděla jsem, že seš v nemocnici! Alex mi to řekl až potom, co jsem se s tebou pohádala. Z nemocnice mi nevolali, protože už ti je osmnáct a Alexovi volali! Protože byl na seznamu těch víc zodpovědných." přiznala se. „Em, já vím, že nejsem dobrá máma a že je to od tátovi smrti jiný a že tady není Alex, ale musíme to zvládnout a že si tímhle procházíš, že si tě nevšímám jsem nevěděla. A strašně mě to mrz.."

„Neříkej mrzí." Nesnášela jsem to, zvlášť od tátovi smrti, kdy jsem to slovo slyšela pořád.

„Prostě chci říct, že se omlouvám. Omlouvám se."