Okouzleni prvním pohledem

29. kapitola

Ve škole to šlo jako po másle.

Dneska byl fakt super den. Dobrý hodiny, super počasí, že jsem se až tak moc nepotila, ale jenom mi to trošku kazilo to, že jsem vystreslá z toho, že se dneska Nate chce usmířit.

To mu to teda trvalo. Od té párty uběhly tři týdny a ještě pořád nebyl schopnej za mnou přijít.

Po škole jsme se sešli v knihovně. Nevím, proč zrovna tu, ale on si to vybral. Doufám, že ne kvůli tomu, že na něj budu muset křičet.

„Emily, rovnou začnu jo." Ani jsem ho nestačila pozdravit a už jsme si sedli na první místo, které jsme viděli.

„Choval jsem se jako blbec. Vím, že tohle, co jsem udělal nebylo poprvý a já se za to fakt nesnáším a tak jsem se rozhodl přestat. Přestat se vším, co mě ničí. Kvůli tobě, kvůli Fab, ale hlavně kvůli sobě, protože mi to fakt nepomáhá. Prosím, odpusť mi a nech mě ti dát tohle." Položil přede mě krabičku.

Pomalu jsem ji otevřela a vykoukl na mě náramek z různých barevných gumiček. Takové náramky jsme dělali jako děti.

Usmála jsem se. „Odpuštěno. Sice mám na celý život, trošku pokřivenej obličej, ale dobrý." mávla jsem nad tím docela rukou a objala ho. „Děkuju," řekla jsem.

„Ne ne, to já děkuju tobě."

„Mohl jsi, ale přijít dřív." přiznala jsem.

„Víš, jak dlouho trvá tohle udělat?" ukázal na náramek, který jsem si dala už na ruku. „Než najdeš všechny ty věci, ten grif na to to udělat. Trvalo to strašně dlouho!" zasmál se a bylo vše při starém. Lepším starém.

Zamířila jsem hned k Ethanovi, kde jsem se měli dívat na fotky, které jsme fotili včera.

„Tahle je strašně krásná!" Ukázala jsem na naši společnou.

„Je no, ale tahle je ještě krásnější." Ukázal na fotku, kde jsem já a usmívám se tam jako blázen.

„Okey, takže chceš, abych ukázala nějakou tvojí fotku, kde vypadáš krásně jo? Taaak...tahle, ta je fakt pěkná. A kdo ji fotil?" zasmála jsem se a ukázal na Ethana sedícího na kameni a ukazoval na západ slunce.

Zasmál se mnou. „Co to je?" zeptal se a sáhl mi na ruku, kde byl náramek od Nata.

„Od Nata. Dneska se mi přišel omluvit." oznámila jsem.

„To je super, E, proč jsi mi to neřekla dřív?" rozzářil se a mě ten pohled zahřál u srdce.

„Nevím, nebyl čas." pokrčila jsem rameny.

„Na tohle je vždycky čas." upozornil mě.