Okouzleni prvním pohledem

7. kapitola

„Proč jsi tam vlastně včera byl? Vždyť to byla párty naší školy a ty do naší školy nechodíš." Ukázala jsem na něj prstem.

„To máš pravdu, ale tak trošku tam v tom baráku bydlím."

„Co?" nechápala jsem.

„Jsem brácha Kim. Jsme rozdělený tak, že já bydlím s mamkou a ona s taťkou, ale někdy se samozřejmě vyměníme, což je ale tak jednou za měsíc."

„Aha, tak takhle to je. Takže tvoje rodiče jsou rozvedený."

„Jo, rozvedli se hned po Laury mrti. Co tvoji rodiče?"

Přijde mi divný se mu svěřovat. Známe se pár minut, ale zároveň je to tak jednoduchý. „Včera to byli tři roky, co zemřel můj táta. Spadnutí letadla. Takže mamka je sama se třema dětma, teda doma dvěma, já se ségrou. Brácha je v L.A. na vysoký."

„Je mi to líto," řekl.

Jen jsem se usmála. „Chodíš tady často?" zeptala jsem se, když jsme došli na rozkvetlou louku, ze které šlo vidět na celé město.

Přikývl. „Je to tu bezpečný a hlavně je tu klid, klid od domova."

„Jo..." vydechla jsem a posadili jsme se na zem.

„Proč jsem tě tu nikdy neviděla? Chodím sem skoro každý týden."

„Nevím, asi jsme se minuli?" pokrčil rameny.

Jen jsme se seděli a koukali na obzor. Jak se pomalu stmívalo a do očí nám šly poslední paprsky slunce. Seděl vedle mě kluk, kterého jsem znala pár minut, ale připadalo mi, že ho znám celý život.

Proč jednoho člověka, kterého znám pár minut, znám líp než člověka, kterého znám celý život? Jako třeba Fab? Ani se mi neozvala.

„Seš spíš samotář nebo jseš oblíbenec?" zeptala jsem se zničehonic.

„Samotář. Ve škole jsem takovej ten záhadnej. Kluk, co hraje basket, ale nic jinýho se o něm neví."

To mě překvapilo. „Takže jsem jediná, kdo o tobě ví víc než to, že hraješ basket?!"

S úsměvem přikývl. Ten kluk mě nepřestával překvapovat a mě začínala obklopovat otázka proč.

Proč teď tady vedle mě seděl?

Proč mě odvezl do té nemocnice?

Proč se mi tady svěřoval?

A proč já?